LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​TŘI OTÁZKY (a několik navíc)… pro Petra Svojtku,
režiséra inscenace Srpen v zemi indiánů

​Jiří Janků

​Režisér Petr Svojtka na čtené zkoušce
inscenace Srpen v zemi indiánůSrpen v zemi indiánů je hra hluboká a krásná. Co tě na základě tvých životních zkušeností na téhle hře zajímá? Čím tě oslovuje?

Těch dráždivých témat je tam strašně moc. Samozřejmě detektivní pátrání po kořenech momentální situace v rodině Westonových, po traumatech, zraněních, křivdách, lžích, zlých hrách. Ale možná větší přesah pro mě má lokalizace příběhu do okresu Osedžů, na krví nasáklou indiánskou půdu, a stálá přítomnost indiánky Johnny, která němě pozoruje dění v tomto domě – a přitom dělá věci, které je prostě nutné dělat: ať už vařit, starat se o dům, vozit nemocné lidi na chemoterapie, utěšit truchlící, či fyzicky paralyzovat sexuálního násilníka. Tato „původní obyvatelka amerického kontinentu“ nikoho nehodnotí a nesoudí, ale přesto je v jejím klidném pohledu cítit jakýsi údiv nad tím, co a jak naše západní rodiny řeší, kam tahle společnost dospěla. Nejvíc mě ale asi oslovuje téma „ego“, téma sebeprosazování jednotlivých postav – „Nejdůležitější je, aby bylo po mém, ať to stojí, co to stojí, třeba i něčí smrt“ – to permanentní přetahování se a soupeření, kdo bude mít navrch, čí „pravda“ zvítězí, jak říká Violet na konci hry, „kdo bude silnější“. To, myslím, velmi vypovídá o naší společnosti.

V Divadle na Vinohradech jsi zatím nastudoval tři tituly a po dlouhé pauze se vracíš touto inscenací. V čem je pro tebe toto divadlo specifické? Jak vnímáš jeho atmosféru?

Tohoto návratu si moc vážím. Pracoval jsem v desítkách divadel po celém Česku a myslím, že Divadlo na Vinohradech je zcela jedinečné, žádné jiné divadlo mu není podobné. Velký dům – a přitom výlučně činoherní. Nádherný, inspirativní prostor. Specifické publikum. Řekl bych, že relativně velké procento vinohradských diváků je svému divadlu věrné a příliš nenavštěvuje jiné scény. Ale z jiné strany – když jsem přišel po dvaceti letech do zákulisí DnV, potěšilo mě jednak, že vůně tohoto divadla je stále stejná, a také, že se nijak nezměnila chuť kávy v rekvizitárně...

Máš za sebou víc než stovku inscenací, režíroval jsi v řadě divadel. Jaké divadlo tě zajímá a baví? 

Baví mě činohra. Baví mě sledovat herce, kterak se vyrovnává se světem, s ostatními. Herce jednajícího v nějaké situaci. To je vlastně to jediné, co dokáže efektivně udržet mou pozornost dvě a půl hodiny (někdy i více), či mě snad i strhnout a vtáhnout na jeviště. Baví mě divadlo obsahu. Divadlo, kde herci na jevišti nastolí nějaké téma, které rezonuje, a diváci v hledišti mají šanci se vůči němu vymezovat. Tak jako to bývalo ve starém Řecku, kde všichni občané společně v divadle sledovali příběhy, které se tematicky dotýkaly toho, co ve své polis žili.

Profesně jdeš ve stopách svého dědečka, uznávaného režiséra Národního divadla Miroslava Macháčka. Čím je profese divadelního režiséra tak lákavá, že sis ji vybral jako celoživotní povolání i ty?

No, takhle to úplně nebylo. Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen o tom, že věci si nakonec samy řeknou, jak mají být. Nemá smysl se je snažit „přeprat“, chce to spíše jim naslouchat a snažit se je pochopit. Jako herecké dítě jsem odmala chtěl být hercem, i když mě od toho rodiče stále odrazovali a odváděli. Což se jim málem povedlo. Nakonec jsem se ale – coby student žurnalistiky – rozhodl, že přece jen zkusím zkoušky na herectví, že bych si to jinak někdy třeba vyčítal. A pak – z přehnaného sebevědomí a určité rozšafnosti – jsem na přihlášku na DAMU připsal i režii, i když mě to vlastně předtím nikdy nenapadlo. Zkoušky probíhaly souběžně, během 14 dnů jsem v té budově byl šestkrát od rána do večera, protože jsem se v obou oborech dostal do posledního, třetího kola. Závěrečný den zkoušek na herectví si mě vzal stranou profesor Vostrý, který pak nový ročník vedl, a řekl: „Petře, víte co, už předvádíte blbosti“ – na zadání „Zahrajte sochu nějaké silné emoce“ jsem totiž předvedl člověka, jak sedí na toaletě na velké – „Jste unavenej a já to chápu, my jsme taky unavení, běžte domů. Včera už jsme vás vzali na režii...“

Tak takhle se to seběhlo a já jsem tomu ze srdce rád, protože touhle profesí jsem posedlej – a čím dál tím víc. Ale že bych to předem považoval za nějaké celoživotní lákadlo, to se tedy rozhodně říci nedá...