2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / VII – BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Už jste někdy odešli z divadelního představení o přestávce a nedokoukali ho do konce?
Já, přiznávám, ano – a to bych měl jako „profesionální divák“ něco vydržet! Nebylo to, samozřejmě, v mém „mateřském“ divadle; to by bylo opravdu otřesně neprofesionální a neodpovědné. Jako když kuchař uvaří hostům oběd a pak ho sám znechuceně nedojí a odstrčí.
Odcházejí o přestávce diváci i z představení Vinohradského divadla?
Jana Kotrbatá (Mexbauerová) a Marek Holý (Nývlt)
v komedii Karla Steigerwalda Pronásledování a umučení dr. Šaldy,
která je nejnovějším titulem uváděným na Studiové scéně – a hraje se bez přestávky.
Režie Šimon Dominik, premiéra 26. 1. 2024.
Nu, bohužel ano. Ze zákulisí to sleduje inspicient inscenace, který se ptá inspektorky hlediště a ta zase šatnářek a uvaděček. Kolik? Nikdo. Někdy jednotky. Zřídka desítky –
to už je v hledišti poznat. K větší „evakuaci“ publika za posledních více než deset let naštěstí nedošlo.
Do kategorie půvabných divadelních legend patří vyprávění o avantgardních inscenacích, které už po přestávce nebyly dohrány, protože hlediště zelo prázdnotou, a nebylo zkrátka komu to „velké umělecké poselství“ doručit. A rovněž historky o inscenacích, které hrály klasický text bez škrtů a pomalu, takže publikum se postupně evakuovalo a někteří diváci zdvořile vzkazovali hercům: „Jen hrajte, máte to moc hezký, ale když my musíme ráno do práce…“
Ale nás v zákulisí i to malé procento diváků, kteří představení nedokoukali do konce, mrzí. A zajímá nás, proč k tomu došlo. Někdy se to dozvíme naplno, diváci napíší řediteli na divadelní web a my se jim pokoušíme odpovědět, i když někdy je opravdu obtížné někomu vysvětlit, že neexistuje univerzální vkus a chuť. Je komplikované domýšlet v dialogu s tím, komu se ta či ona inscenace nelíbila, axiom velkého českého kritika F. X. Šaldy: „Jen kurvy se musí líbit. Básně ne.“
Ještě obtížnější je ovšem přiznat si, že jsme při přípravě inscenace v zákulisí udělali nějakou chybu, něco jsme podcenili, něco jsme opomenuli, něco jsme nedotáhli, něco, ano, nestydím se to říci, prostě neumíme. Jen Bůh a génius nedělají chyby, a my v divadle nejsme ani všemohoucí, ani geniální. Jediné, za co můžeme ručit, je, že děláme svou práci poctivě a své diváky vnímáme s úctou jako partnery, ne jako klienty, které je možné manipulovat a ošulit.
Divadelní přestávka je staletou praxí vžitá dohoda mezi jevištěm a hledištěm, tedy, jako mnoho jiného v divadle, konvence, nikoli nezbytnost. Ve dva a půl tisíce let starém zakladatelském teoretickém díle evropského dramatu, ve slavné Poetice, Aristoteles píše, že „tragédie má mít začátek, průběh a konec“, o přestávce se nezmiňuje. Ve Vinohradském divadle, kde pojmy tradice, kulturní kánon a konvence nepovažujeme za sprostá slova, se v zákulisí o přestávce hodně uvažuje. Kam ji třeba umístit do inscenací her, které byly zjevně napsány tak, že předpokládají dvě přestávky? Jako dnes ještě některá operní a baletní představení? Kde to „seknout“? Kde nechat diváky vydechnout, rozhýbat se, umožnit jim uspokojit lidské tělesné potřeby? Nebo jim dát možnost „zhodnotit“ představení nohama a odejít. Co si vyžaduje přestavba scénografie? Náročnější převleky? Jak dlouhá má být „první půlka“, když stará divadelnická zkušenost říká, že ta „druhá“ má být rozhodně kratší?
Simona Postlerová (Tchyně), Jana Kotrbatá (Marie), Jiří Maryško (Pan Bašta) a Marek Holý (Jeník)
v Havlově aktovce Motýl na anténě. Při tomto představení na Studiové scéně si diváci užijí přestávku –
- po ní totiž následuje druhá Havlova komedie – Audience.
Vynikající německý režisér Thomas Ostermeier (jehož inscenace na Vinohradech hostovaly v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka) už v devadesátých letech minulého století uvažoval o divadle ve „zrychlujícím se čase“. Kolik času při vystresované netrpělivosti a mediální roztěkanosti jsme ochotni věnovat dialogu s uměleckým/divadelním dílem? A jak dlouho jsme schopni my, přeborníci v „mutlitaskingu“, soustředit pozornost na umělecký/divadelní obraz? Vynález přepínače, který nám umožňuje skákat z programu do programu, vynález zrychleného přehrávání, možnost film stopnout a udělat si přestávku kdykoli, sledování do oken rozdělené počítačové plochy ovlivnily divácké vnímání, a tedy i inscenační postupy a výrazové prostředky v míře, kterou si málokdy uvědomujeme. Potřeba přepnout, když nás „to“ hned nezaujalo nebo „tomu“ nerozumíme nebo se nám „to“ nelíbí nebo s „tím“ nesouhlasíme, námi v hledištích a koncertních auditoriích tak či onak cuká. A už saháme po mobilu a kontrolujeme si zprávy. Z prvních řad na balkoně je to při pohledu do hlediště dobře vidět.
Ve „zrychlujícím se čase“ se řada inscenací zkracuje tak, že se odehrávají bez přestávky. (I my jich máme několik na repertoáru na Studiové scéně.) Některé však nemají „formát“ a kompozici odvozené z filmového diváctví (tedy kolem devadesáti minut), trvají poctivé divadelní dvě až tři hodiny, ale i tak jsou bez pauzy. Zlé jazyky tvrdí, že je to také proto, aby nespokojení diváci o pauze neodešli, aby bylo komu inscenaci dohrát do konce.
Ve Vinohradském divadle (na velké scéně) se pauzy dočkáte. Někdy po 65 minutách, u nejdelších představení po hodině a půl. Budeme rádi, když si z naší repertoárové nabídky vyberete takovou inscenaci, která vás potěší a uspokojí, a pauzu věnujete společenským a odpočinkovým záležitostem, nikoli odchodu z divadla; bude-li inspektorka hlediště co nejčastěji po přestávce hlásit do zákulisí: „Neodešel nikdo.