2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / VII – BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Český program režiséra Jana Kačera
Jan Vedral
Dnes osmaosmdesátiletý divadelní režisér a divadelní a filmový herec Jan Kačer patří k „šestatřicátníkům“. K silné tvůrčí generaci, jíž bylo souzeno prožít život v časech mnoha společenských turbulencí, k umělcům, kteří se svou tvorbou a životními postoji vymykali panujícím režimům a oficiálním rámcům totalitní kulturní politiky. Někteří z nich byli přímo seskupeni v Kuběnově a Havlově paralelní literární skupině Šestatřicátníci (Josef Topol, Pavel Švanda, Viola Fischerová a další), jiní se jejími myšlenkovými podněty a tvůrčími souvislostmi vzájemně inspirovali. Do veřejného kulturního prostoru vstoupili v šedesátých letech, za normalizace pak pracovali v emigraci, v disentu, případně i v „šedé zóně“, s řadou tvůrčích i existenčních omezení. Teprve v devadesátých letech se jim dostalo společenské satisfakce a jejich tvorba byla zpřístupněna ve veřejném prostoru; na jejím přijetí, pochopení a možnosti dále ji rozvíjet se však komplikovaně podepsala dvacetiletá diskontinuita.
Oldřich Kaiser (P. I. Dobčinskij) a Jaroslav Kepka (P. I. Bobčinskij),
N. V. Gogol: Revizor, r. Jan Kačer j. h., 1982Tato obecná, a tudíž nepřesná charakteristika platí do značné míry i o Janu Kačerovi. S generačně spřízněným ansámblem absolventů DAMU odešel na samém začátku šedesátých let do angažmá ostravského „mládežnického“ divadla Petra Bezruče. Roku 1965 s velkou skupinou hereček, herců a dalších spolupracovníků „přestoupil“ do nově založeného Činoherního klubu. Jeho výjimečný a evropsky divadelně významný profil vytvářel společně s dramaturgem Jaroslavem Vostrým a režisérem Ladislavem Smočkem až do roku 1971. V sále v ulici Ve Smečkách Kačer vytvořil několik dnes legendárních inscenací (Čechovův Višňový sad, Gogolova Revizora, Gorkého Na dně a další), zahraje také nezapomenutelně Raskolnikova v Schormově inscenaci Dostojevského Zločinu a trestu. Spolu s dalšími členy souboru se stane jednou z opor české kinematografie nové vlny šedesátých let, velké postavy vytvoří např. ve filmech Smrt si říká Engelchen (režie Kadár-Klos), Každý den odvahu (režie Evald Schorm) či Údolí včel (režie František Vláčil). Normalizační moc původní „Činoherák“ personálně zdecimovala.
Roku 1970 režíruje Kačer v Národním divadle inscenaci Brechtovy Matky Kuráže s jedinečnou Danou Medřickou v titulní roli. Inscenace s velkou společenskou rezonancí je pro „nevhodné reakce“ chápajícího publika postupně krácena cenzorskými zásahy, a nakonec úplně zastavena. Jan Kačer nesmí sehnat v Praze práci, přerušena je jeho kariéra filmového herce, jako režisér působí ve Státním divadle v Ostravě.
V Praze pohostinsky režíruje v Divadle E. F. Buriana také znamenitou inscenaci Mášovy hry Rváč (1979). Pod krycím jménem „Rváč“ vede také StB spis na režiséra Kačera jako na sledovanou osobu. Úkolem, který důstojníci StB mají, je zabránit Kačerovu stálému angažmá v Praze.
Nepodaří se jim to. Roku 1982 pozve tehdejší ředitel Zdeněk Míka Kačera pohostinsky zrežírovat na Vinohradech Gogolova Revizora a v sezoně 1986/1987 nastoupí režisér do stálého angažmá. Podílí se významně na znovuobnovení uměleckého významu a společenské odpovědnosti Vinohradského divadla v druhé polovině osmdesátých let.
Jan Potměšil j. h. (Král Václav II.),
Vítězslav Hálek: Záviš z Falkenštejna, r. Jan Kačer, 1989Společně s dramaturgií formuluje Kačer záměr, pracovně pojmenovaný „český program“. Ten vyjadřuje nejen potřebu vrátit se ke kořenům domácí tvorby, ale i k hodnotovému řádu, který ve svých nekonjunkturálních výtvorech vyjadřuje. Ne normalizační lokajské přizpůsobování se povoleným rámcům zkreslování života, ale neidealizující a nelhoucí pohled na rozporuplnost české povahy a historické zkušenosti.
Jasně to vyjádří inscenace Dykova Krysaře, velká metafora stavu společnosti, která doslova „prožírá“ svou perspektivu a podléhá svodům falešného ideálu. Inscenace s Martinem Stropnickým v titulní roli a s hostujícím zakazovaným písničkářem Vladimírem Mertou, který zhudebnil a interpretoval Dykovy skeptické básně, vyvolala nečekaný ohlas publika a také řadu „krysích“ udání.
V únoru 1988 má premiéru Kačerova inscenace hry „domácího autora“ Jana Vedrala Urmefisto s Viktorem Preissem v hlavní roli. Teatroložka Lenka Jungmannová mluví o hře jako o „nadinterpretaci“ románu Klause Manna a historických událostí, které román reflektoval.
Píše: „… spíše než o odsouzení nacismu (…) šlo o naznačení paralely mezi nacismem a socialismem – o morální lekci občanům, kteří kvůli kariérním a ekonomickým výhodám s režimem spolupracovali.“ Příprava inscenace se nesla v duchu „autorského divadla“ a tematizovala podněty z hereckého ansámblu, proto byla inscenace očistná i pro soubor DnV.
Velké české téma věrnosti a zrady, podvolení se a naděje přinesla další Kačerova inscenace, Hálkův Záviš z Falkenštejna v důkladné textové adaptaci Jaroslava Vostrého. Po mnoha peripetiích a pokusech o zákaz pak v červnu roku 1989 Kačer uvedl na scénu českou premiéru nové hry dvacet let proskribovaného dramatika Josefa Topola Hlasy ptáků s Otakarem Brouskem v hlavní roli.
Čtyři Kačerovy vinohradské inscenace se podle Lenky Jungmannové „obracely proti totalitnímu systému“ a teatroložka v nich odhaluje výrazné prvky nastupující postmodernity. „Tah na bránu“, který v druhé polovině osmdesátých let DnV mělo, vyvrcholil „stávkovými večery“ uváděnými v listopadu a prosinci roku 1989. Těmi byl „český program“ vlastně smysluplně pointován.
Roku 1990 odešel Jan Kačer z vinohradského angažmá do činohry Národního divadla, kde režíroval a hrál až do svého odchodu do penze roku 2015.