LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORMladí herci by měli hrát divadlo každý den

​Jiří Janků

V nově připravované inscenaci Srpen v zemi indiánů se divákům v roli Violet Westonové představí Regina Rázlová. Tato vynikající herečka má za sebou velmi bohatou a pestrou kariéru a od roku 2017 ji můžeme pravidelně vídat na prknech Vinohradského divadla. Zahrála si rovněž v celé řadě filmů a televizních inscenací a v anketě Český lev získala nominaci na ženský herecký výkon roku 2023 za titulní roli ve filmu Tancuj, Matyldo.

​Regina Rázlová působí v Divadle na Vinohradech od roku 2017.Regino, jak jste se vlastně dostala k divadlu? Toužila jste vždy po tom stát se herečkou?

Původně jsem chtěla být restaurátorkou obrazů, takže jsem se přihlásila na obor malíř-natěrač. Třídní pan učitel mě měl rád, a když uviděl mou přihlášku, zašel za mými rodiči a řekl jim, že takhle ne, ať si koukám najít nějakou střední školu. Tak jsem se přihlásila na filmovou školu v Čimelicích. A tam se mi moc líbilo, byla to taková malá FAMU a my jsme se tam, jako úplná mláďata, mohli setkávat s úžasnými lidmi, kteří tehdy vytvářeli něco, čemu se říkalo nová československá filmová vlna.

Nakonec jste se ale přihlásila na DAMU. Co vás k tomu vedlo?

Já jsem se na DAMU hlásila proto, že na umělecké školy se dělají zkoušky už v lednu a, mimo jiné, to znamenalo i výlet do Prahy. Divadlu jsem se do té doby nijak nevěnovala, i když je pravda, že v Čimelicích jsme se pokoušeli o jakási představení ve stylu divadla malých forem. Vystupovali jsme s tím hlavně pro místní obyvatele a celé to tehdy organizoval Karel Šíp. Když jsem pak odjela na přijímačky, komisi vedl pan profesor Nedbal. Já tam před ně vlezla, obyčejná holka z jižních Čech, která v životě neviděla živého herce a vůbec nic neuměla, ale asi se jim zalíbila nějaká moje otevřenost a energie, a tak mě hned napoprvé přijali.

Do prvního angažmá jste nastoupila v tehdejším Divadle Jaroslava Průchy, které hrálo na Kladně a v Mladé Boleslavi. Myslíte si, že je dobře, když herec po skončení školy odejde na oblast?

Podle mě herec musí hlavně hrát divadlo. A když je mladý, měl by pokud možno hrát každý den, mít co nejvíce představení, zkoušet s co nejvíce režiséry, střídat žánry. A na tohle je angažmá v oblastním divadle naprosto ideální. Tam pochopíte, co je vlastně divadlo, protože když odejdete ze školy, víte toho o divadle zoufale málo.

Po dalším angažmá v Divadle E. F. Buriana jste nastoupila do Národního divadla. Vzpomenete si na to, jak vás tam přijímali?

Tehdy fungoval pro přijetí do Národního divadla takový speciální postup, řekněme kodex, podle kterého jste se nejprve museli předvést jako host v alternaci na odpoledním představení, pak v nějakém záskoku a teprve poté zasedla umělecká rada, která rozhodla o tom, zda vás přijmou, nebo ne. Zpětně si myslím, že to nebyl vůbec špatný systém.

​Regina jako Poncia, s Andreou Černou (Služka),
Federico García Lorca: Dům Bernardy Alby, r. Juraj Deák, 2022.
Za tuto roli byla Regina Rázlová nominována na Cenu Thálie
za ženský herecký výkon.Poté ale přišlo dlouhé období bez herecké práce. K divadlu jste se vrátila nejprve v komorních kusech Divadla Ungelt. Jak k tomu došlo?

Ředitel Ungeltu Milan Hein mě znal už z mého působení na Kladně. Tehdy jsme se tam v angažmá v podstatě vystřídali. Já odcházela a on přicházel. A pak jsme se jednou potkali v televizi a on mi vyprávěl, jak moc si váží mé práce, a tehdy prohlásil, že až jednou bude mít vlastní divadlo, tak že mě angažuje. Já to tehdy nebrala moc vážně, ale on své divadlo skutečně vybudoval a svůj slib splnil.

0d roku 2017 působíte v Divadle na Vinohradech. Jak se tady cítíte?

Dobře, mně se tu moc líbí. Já mám tohle divadlo opravdu ráda, jeho prostory i soubor. První práci v inscenaci Čarodějky ze Salemu mi nabídl umělecký šéf Juraj Deák. Bylo to docela půvabné, protože v době, kdy studoval na DAMU, platil takový úzus, že režiséři museli absolvovat také kurzy herectví, a já ho tehdy učila. Naše životy jsou plné náhod a zvláštních paradoxů, které zažíváme, a tohle byl jeden z nich.

S Petrem Svojtkou starším jste hrávala v Národním divadle a nyní vás v inscenaci Srpen v zemi indiánů režíruje jeho syn. Jaký je to pocit?

Je to až dojemné, neboť mi snad týden trvalo, než jsem si na to zvykla. Měla jsem takové déjà vu, že jsem sebou vždy tak trochu cukla a přemýšlela o tom, jak je to zvláštní, že gesta, intonace, způsob posazení na židli, zkrátka vše, co jsem znala od Petra staršího, se tady propsalo, aniž by si to Petr mladší mohl pamatovat nebo nějak uvědomovat. Teď už se tolik nelekám. Ale já navíc pracovala i s jeho dědečkem Miroslavem Macháčkem, který mě režíroval a v Národním se mnou také hrál. A je půvabné, že jeho otisk v Petrovi taky vidím.