2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / VI – ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Na začátku každého roku se společnost pokouší vyjádřit svůj stav prostřednictvím čísel, výpočtů a jejich interpretací. Jako by to, jak zakoušíme svou existenci, bylo možné kvantifikovat a vyčíslit pokud možno tabulkou či grafem. Otec moderní sociologie Max Weber posun k exaktnímu měření nejrůznějších aspektů lidského světabytí označil jako projev „odkouzlení světa“. Rozpoznal v něm důsledky osvícenství a toho, jak rozumový a vědecký přístup ke skutečnosti vytěsnil a marginalizoval transcendentní, sakrální rozměr života.
Tereza Císařová (Olga-Mimi) a Carmen Mayerová (Marie Hübnerová),
Olga Scheinpflugová, Jan Vedral: Český román, r. Radovan Lipus, 2020Opravdu vidíte něco kouzelného na tom, když manažeři a politici vytahují své grafy a tabulky, mávají nám jimi před očima a snaží se nás přesvědčit o tom, že je náš život lepší či horší, a to díky či vinou protivníka? Patří k tomu mantra: „Já mám jiná čísla!“ Takové veřejné rituály kvantifikace ještě umocňuje marketingově zakořeňované přesvědčení, že všechna pozitivní čísla musí růst a všechna „červená“ klesat, a že pokud se to neděje, je zle.
V odkouzleném světě nahradila víru v Boha víra ve statistiku. Jako by náš život měl smysl, budeme-li každý rok bohatší, napasenější a „vysmátější“, než jsme byli v tom předchozím. Provinile si asi připadá ten, kdo má radost ze života – zatímco čísla klesají a statistiky nerostou. Ekonomové a analytici jako věrozvěstové náboženství „růstu růstu“ sice mohou těm, kteří se právě cítí bídně, dodat „vědecké“ vysvětlení jejich blbého pocitu, ale přitom mohou otrávit život všem, kteří se v té chvíli cítí dobře. To jen jakási stará kniha se nás snaží poučovat, že v životě se dobré střídá se zlým, radost se smutkem, štěstí s neštěstím – a že to je lidský úděl, se kterým se dospělý člověk musí svými činy stále vyrovnávat.
Na jevišti v inscenaci Českého románu citujeme údiv Olgy Scheinpflugové, že její herecká mentorka Marie Hübnerová odehrála jednu ze svých životních rolí v inscenaci Ibsenových Přízraků jen desetkrát. „Tolik práce…“ Hübnerová ovšem nepochybuje o tom, že ta vynaložená herecká dřina měla smysl: „Deset repríz – to je na Prahu úspěch.“
Na začátku dvacátých let deset repríz Ibsenova přelomového díla v Praze považovali v divadelním zákulisí za úspěch, ačkoli již deset let předtím na Vinohradech překonala inscenace operety Lea Falla Dollarové princezny stovku vyprodaných hledišť. Jak je to tedy s tou kvantifikací v poměru nejen k úspěchu, ale i smyslu tvůrčí práce? Ibsenovo drama je dodnes součástí živého kulturního kánonu, Marie Hübnerová patří právem na Slavín českého herectví.
Květinářka Líza (Šárka Krausová) a Tomáš Töpfer (Plukovník Pickering),
Bernard Shaw: Pygmalion, r. Juraj Deák, 2016Potřeba vyčíslovat pronikla do divadelního světa nejen v jeho provozní sféře, ale i v oblasti hodnocení uměleckého výsledku. Velcí čeští divadelní kritici, jako Neruda, Vodák a Šalda, nepřidávali – nebyli redakcemi nuceni přidávat – ke svým kritikám procentní vyjádření či hvězdičky. Kritické myšlení se neuchyluje ke spotřebitelskému značkování. Zmínění velikáni české divadelní kritiky ovšem neměli za zády sociální sítě, kam kdokoli může plácnout nejen jakékoli číslo, ale také jakoukoli pitomost vydávanou za názor. Čísla se pak sečtou – a hle – máme tu další statistiku. No dobře – ale co když „my v zákulisí máme jiná čísla“?
Inscenaci Shawova Pygmalionu jsme odehráli už 160× –
což při statisticky průměrném počtu diváků na každém představení představuje 80 000 diváků. Jiné naše inscenace – v březnu například Lope de Vegova Vzpoura lásky –
končí mezi 15. a 20. reprízou. Vidělo je necelých 10 000 lidí. Nu, řečeno s M. Hübnerovou – „to je na Prahu úspěch“. Pokud ovšem nezůstaneme jen u spotřebitelských grafů, ale vezmeme do úvahy i veřejnoprávní poslání a povinnost městem zřizovaného divadla.
V genech divadla je stále skryt původní sakrální, obřadní ráz tohoto umění. Slovní kořen pojmu divadlo není odvozen od slova dívat se, ale divit se, být udivován, setkat se s divem. Ani v odkouzleném spotřebitelském světě neztrácí divadlo schopnost zprostředkovat dotek s transcendencí, s řádem světabytí, který nás přesahuje a který pro plnost svých životů potřebujeme zakoušet. Diváci v hledišti, herci na jevišti, všichni v zákulisí jsou účastníky prastarého rituálu, který, když se dobře provede (a daří se to spíše výjimečně než zpravidla), vyvolává zvláštní stav intenzivního poznání a sebepoznání, označovaný už od Aristotela slovem katarze. Katarze nemusí být nutně spojena s tragédií či dramatem, dobře víme, že v komedii funguje smíchová katarze.
Procenty se to vyčíslit nedá. Katarze buď nenastane, nebo je stoprocentní. Ve statistikách ji nenajdeme. Hledejme ji společně v divadle. My v zákulisí, vy, vážení diváci, v hledišti.