LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIDen delší než století

​Vladimír Čepek

V polovině osmdesátých let došlo v Divadle na Vinohradech ke generační proměně: ředitel Zdeněk Míka z pragmatických důvodů jmenoval nové umělecké vedení v čele s uměleckým šéfem, režisérem Janem Novákem, a šéfdramaturgem Janem Vedralem. Sezona 1986/87 byla první, kterou toto nové vedení připravovalo, a první premiérou se stala dramatizace Ajtmatovova románu s názvem Den delší než století.

​Petr Haničinec (Edygej) a Radoslav Brzobohatý (Abutalip Kuttybajev)
v inscenaci Den delší než stoletíByla to dramaturgicky odvážná volba: titul sice splňoval podmínku uvedení sovětské hry k výročí VŘSR, nicméně obsahoval motivy, které mohly tehdejšímu režimu vadit a vyvolat cenzorské zásahy (např. působení člověka v byrokratickém systému nebo svoboda a její hranice). Z tohoto důvodu se také režisér Jaroslav Dudek s dramaturgem Janem Vedralem rozhodli zaštítit sovětskou dramatizací Vjačeslava Spesivceva, ač se jednalo do značné míry o vlastní dramatizaci Jana Vedrala.

Román i jeho divadelní zpracování sestávaly ze tří časových a významových rovin. První z nich je soudobý příběh z železniční stanice Bouřná uprostřed Sarycko-ozecké nekonečné žluté stepi, kde žije komunita lidí, kteří před lety pomáhali budovat transsibiřskou magistrálu. V nehostinném kraji, kde je v létě spaluje žhavé slunce a sucho a v zimě drtí tuhý mráz, jsou v centru dění dva staří přátelé: Edygej (hrál ho Petr Haničinec) a Kazangap (v podání Ilji Racka). Kazangap umírá a Edygej se i přes protesty rodiny vydává ho pohřbít na dávné pohřebiště jeho kmene. Zároveň se střihy přesouváme do minulosti a sovětské reality padesátých let, do doby stalinských represí a národnostního útlaku. Příběh Edygeje se prolíná a doplňuje se starou kyrgyzskou legendou. Třetí rovinu pak tvoří příběh kosmického výzkumu, vycházející z reálného základu spolupráce mezi SSSR a USA, jehož vrcholem byl v roce 1975 společný let Sojuz-Apollo. U Ajtmatova je tento reálný základ doveden do vědecko-fantastické roviny, kdy kosmonauti společně budují kolem země projekt OBRUČ. Obruč připomíná šerpu, kterou byly v legendách svírány hlavy zotročených mankurtů, zbavených identity a vzpomínek, dokonalých poddaných svých vládců. V inscenaci byla tato rovina pojata formou předtočených rozhlasových vstupů z kosmického letu a z vesmíru, odehrávající se jako sluchový vjem na potemnělé scéně.

​Jaromír Hanzlík (Sabitžan) a Jaroslav Kepka (Náčelník stanice)
v inscenaci Den delší než stoletíPro Jaroslava Dudka byla režie Dne delšího než století po delším čase možností vrátit se ke scénické adaptaci s využitím audiovizuálních postupů. Scéna Zbyňka Koláře spoluvytvářela prostředí kyrgyzské stepi a pomáhala nenásilně proplouvat mezi jednotlivými rovinami. Tvořily ji dva obrovské svítivě žluté půlkruhy, jeden vytvářející lehce se zvedající šikmu, druhý spouštějící se z provaziště téměř jako zrcadlení půlkruhu spodního. Vrchní půlkruh zároveň sloužil jako projekční plátno, které světly a projekcemi dotvářelo atmosféru jednotlivých scén. Zároveň mohl být prosvícen nebo zcela zvednut. Na scéně se pak objevoval již jen jednoduchý mobiliář. V závěru, kdy byl Edygej již jen kousek od dávného pohřebiště, ho zastavil plot z ostnatých drátů. Byl jím obehnán vojenský prostor, přes který nebyl možný průchod, zároveň však tento reálný a realistický prvek přinášel další významy.

Kostýmy Jarmily Konečné byly civilní a velmi jednoduchými převleky – kabáty, kožešinami, a především maskami – umožňovaly rychlý přechod mezi mytickou legendou a soudobým příběhem. Rychlé kostýmní změny byly nutné a podporovaly významové zdvojování rolí. Epická forma vyprávění a rychlé přeskakování mezi postavami kladly také značné nároky na herectví, které muselo být velmi přesné, a zároveň bylo třeba pracovat s jednoduchou psychologickou kresbou a nepouštět se do hlubokého psychologizování.

Všechny tyto prvky – včetně zpěvních partů Petra Růžičky – brilantně poskládal Jaroslav Dudek do příběhu, který dával smysl a v němž bylo možné se bez potíží orien­tovat. Ve střihové kompozici se jistě projevila i Dudkova letitá televizní zkušenost.

Důslednou režijní prací s herci pak dosáhl do značné míry vyrovnaného hereckého projevu. Kromě zmíněných Petra Haničince a Ilji Racka se ve výrazných úlohách objevili Jana Štěpánková, Hana Maciuchová, Jaromír Hanzlík, Jaroslav Kepka, Ilja Prachař, Jaroslav Moučka, Radoslav Brzobohatý nebo Miroslav Vladyka.