LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​TŘI OTÁZKY… pro Janu Hrubou, vinohradskou nápovědku

​Zuzana Paulusová

​Vinohradská nápovědka Jana HrubáJano, v současné době zkoušíš komedii Pronásledování a umučení dr. Šaldy, v níž se postavě Nápovědky v hlavě pomíchají texty her, které během svého dlouhého působení u divadla napovídala. Máš ty jako zkušená nápovědka v hlavě také „skladiště“ divadelních textů?

Myslím, že úplně ne. Některé texty se skutečně člověk naučí nazpaměť a pamatuje si je, ale některé si tak neoblíbíš a z paměti je odsouváš. Inscenace se ale zkouší dva měsíce, a když text denně předříkávám, ať chci, nebo nechci, z každého mi něco utkví, a po letech se mi najednou něco vybaví. Třeba zkoušíme novou hru a některá pasáž z ní nebo třeba aranžmá mi připomene text, který jsem napovídala před lety. Ale nemám pocit, že by mě texty her z dávných inscenací nějak obtěžovaly.

Jak dlouho už se profesi nápovědky věnuješ a jak ses k ní dostala?

Nápovědku dělám 46 let, do Divadla na Vinohradech jsem nastoupila v roce 1972. Nejdřív jsem hrála malé role, dělala záskoky atd. Tehdy v divadle pracovaly dvě nápovědky, Mařenka Zierisová a Taťána Puttová, a v jednu dobu obě onemocněly. Divadlo shánělo nápovědku a inspicient Rudla Kalina doporučil vedení divadla, že bych to mohla zkusit já. Tak jsem to zkusila – a šlo to! Petr Haničinec sice zpočátku tvrdil, že nápovědka má mít soprán, a já že mám alt, ale pak se mi omluvil. A já jsem už u této profese zůstala.

Jaké jsou důležité předpoklady pro profesi nápovědky?

Co se týče toho sopránu, nevím, jestli je to skutečně podmínka, znám velmi dobré nápovědky, které soprán nemají… Určitě ale nápovědka potřebuje umět dobře mluvit, artikulovat, perfektně vyslovovat, mít nosný hlas, který se dobře nese prostorem – i její šepot musí být dobře slyšet. Je třeba umět pracovat s hlasem a také s dechem, protože říkáš text mnohem rychleji než herci a musíš to udýchat. Mně se pro tuto profesi velmi hodilo, že jsem studovala herectví na večerní lidové konzervatoři a díky skvělým učitelům, jako byli např. Věra Bublíková, Radovan Lukavský a další, jsem tyto dovednosti ovládala a mohla je při práci uplatnit. Navíc jsem už nějakou dobu předtím mohla sledovat, jak napovídá moje předchůdkyně a později kolegyně Táňa Puttová.

Co dělá nápovědka při představení a při zkouškách? 

Při představení sleduju text i herce, a pokud má někdo z herců tzv. okno, „hodím“ mu narážku: musím se hodně soustředit a být pozorná, většinou už předem poznám, že herec zapomněl text – jeho tělo automaticky reaguje na tu situaci tím, že najednou strne v napětí. Vladimír Krška se ptával, jak poznám, že má okno, i když je ke mně otočený zády. Většinou se napovídají tři čtyři slova, nanejvýš celá věta, a herec se chytne. Pokud se hned nechytne, opakuju to jednou, podruhé, pokud je třeba, zvýším hlas, aby mě slyšel.

Při představení ale vlastně napovídáme jen výjimečně, při zkouškách napovídáme také, ale mnohem víc – nahazuji hercům text, protože oni se ho většinou učí během zkoušení.

Herci mají obavy z toho, že zapomenou text – z čeho má při představení obavy nápovědka?  

Z toho, že mě herec neuslyší. Když třeba hůř slyší, což jsem kdysi také zažila, je těžké mu napovědět tak, aby text slyšel a chytil se. Pokud se to nepodaří ani po několikrát opakované nápovědě, většinou mu pomůže někdo z kolegů, kdo tu narážku za něj řekne. A snad ještě horší je, když herec tzv. skočí několik stránek – tedy přeskočí kus textu. To se mi stalo u jedné známé herečky, přeskočila při představení asi tři stránky, a nebylo možné pokračovat, protože by se diváci nedozvěděli informace důležité pro zápletku celé hry. Vypadlý text obsahoval také narážky pro další herce, kteří mají přijít na scénu. V takové situaci mi hlava „šrotuje“, jak herce „vrátit“, což se v tomto případě podařilo. Pak šlo o to vymyslet, jak navázat, aby herečka znovu neopakovala text, který už jednou řekla… Další noční můra je, když režisér těsně před premiérou změní text, pak je třeba dávat velký pozor, protože v tom někdy mívají zmatek i herci. A další moje obava je stejná jako u herců – že „prošvihnu“ představení. Nikdy se mi to nestalo, ale jednou jsem si zapomněla zapsat, že mám večer představení, a naštěstí jsem na to včas přišla, někdo mi to připomněl. To jsou noční můry nápovědky. Jinak mám ale tu profesi ráda a můžu říct, že moje práce je zároveň můj koníček.