LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

AKTUÁLNĚZa Janou Hlaváčovou

​Jan Vedral

V sobotu 13. ledna 2024 zemřela velká česká herečka a divadelní pedagožka Jana Hlaváčová. Divadlo na Vinohradech bylo posledním angažmá Jany Hlaváčové. Na zdejším jevišti hrála více než dvacet let a vytvořila zde dvacet jedna rolí. Ještě jako host zde nastudovala roli Mešjanovky ve významné Kaločově inscenaci hry Gabriely Preissové Gazdina roba, která měla premiéru v roce 1992. Hostování se po roce proměnilo ve stálou hereckou smlouvu a Jana Hlaváčová se okamžitě stala výraznou osobností vinohradského ansámblu.

​Jana Hlaváčová (Mešjanovka, selka) a Gabriela Vránová (Kotlibovka, selka), Gabriela Preissová: Gazdina roba, r. Zdeněk Kaloč, 1992Po absolvování DAMU hrála Jana Hlaváčová pět let (1960–1965) v činohře Divadla J. K. Tyla v Plzni, v roce 1965 nastoupila do činohry Národního divadla. Během čtvrt století na jeho scénách vytvořila řadu velkých hereckých postav v několika desítkách inscenací. V snad nejvýznamnější z nich, Macháčkově nastudování Stroupežnického Našich furiantů (1979), hrála nezapomenutelně Markytku.

V turbulencích divadelních proměn po roce 1990 spolu s manželem Luďkem Munzarem činohru Národního divadla opustila. Vysvětlovat důvody tohoto gesta nám nepřísluší, v té době se ve společnosti i kultuře měnilo hekticky všechno. Nebyly to jen deklarované a s odstupem času i zhodnotitelné změny v programu a složení ansámblu činohry Národního divadla, svou tvorbu i život na počátku devadesátých let uzavřeli i režiséři Miroslav Macháček a Jaromír Pleskot, s nimiž herečka vytvořila řadu skvělých postav ve významných inscenacích.

Dovolte osobní vzpomínku. V březnu roku 1996 jsme s Janou, Luďkem Munzarem a režisérem Ladislavem Smočkem seděli v klubu po úspěšné premiéře studiové inscenace Gurneyových Milostných dopisů. Bylo zjevné, že spolupráce režisér-herec odpovídala představám herečky (a vice versa), a už to chvíli vypadalo, že i pana Munzara, který se v té době věnoval své automobilové vášni a podnikání, se podaří přesvědčit k návratu na jeviště.

​Jana Hlaváčová (Topsy Baskervillová), s Vendulkou Křížovou (Slečna Archie), Noël Coward: To byla moje písnička!, r. Petr Kracik, 2012Svůj třetí divadelní domov našla Jana Hlaváčová v ansámblu Divadla na Vinohradech, spolu s ní z Národního divadla přišli i její častí herečtí partneři Petr Kostka, Simona Postlerová a Jan Šťastný. Ve vinohradském „divadle herců a autorů“ mohla Jana Hlaváčová naplno uplatnit svůj výjimečný talent a schopnost vcítění při tvorbě složitých, psychologicky koncipovaných postav v dramatech, ale i originální komediální herectví. Hrála například Annu ve Schnitzlerově Duši, krajině širé (r. Ladislav Smoček), Kristýnu v O’Neillově parafrázi antické tragédie Smutek sluší Elektře (r. Jakub Korčák), Pokornou v inscenaci Havlových aktovek Rodinný večer (r. Jan Burian) či Lady Bracknellovou ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa (r. Jiří Menzel). Za postavu Agnes v inscenaci Albeeho Křehké rovnováhy (r. Viktor Polesný) byla roku 1996 oceněna Cenou Thálie; za celoživotní herecké mistrovství získala Cenu Thálie roku 2012.

Jana Hlaváčová jako řádná profesorka herectví na Divadelní fakultě AMU patřila k nejvýznamnějším divadelním pedagogům, kteří od osmdesátých let formovali několik hereckých generací. I přes nesmírné pracovní vytížení v divadle, ale také ve filmu, televizi a rozhlase věnovala vyčerpávající pedagogické práci soustavnou a časově neohraničenou péči a tvořivý um.

Nezapomenu na její pronikavé, kritické, ale vždy studentům nápomocné analýzy po každých hereckých klauzurách, na její trpělivou účast při přijímacích zkouškách, kde dokázala mezi desítkami uchazeček a uchazečů rozeznat perspektivní herecké talenty.

Jana Hlaváčová brala herectví vážně a poctivě, trápila se divadlem; její umění, podložené tvůrčím zápasem a stvrzené přísnými sebenároky, působilo díky tomu s lehkostí a odzbrojující samozřejmostí.

Po roce 2010 zápasila Jana Hlaváčová se zdravotními problémy, které postupně omezovaly její hereckou i pedagogickou práci. Poslední její hereckou postavou byla epizodní role stárnoucí herečky v Cowardově komedii To byla moje písnička! (r. Petr Kracik, premiéra 2012), naposledy jí v ní diváci vděčně zatleskali v roce 2014.