2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / IV – PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
„Mít doma MILION!“ Tak vstupuje Harpagon do děje Molièrovy komedie Lakomec. Chcete-li vidět, jak si tu představu, a zejména ten MILION vychutnává Aleš Procházka, excelující v titulní roli, podívejte se na trailer k inscenaci, dostupný na www.divadlonavinohradech.com, a pak se přijďte podívat k nám do hlediště.
Aleš Procházka (Harpagon) a Aleš Petráš (Kleant), Molière: Lakomec, r. Pavel Khek, 2023
Ve snu by mě nenapadlo, že k onomu pozvání do hlediště někdy připojím: „… a přijďte rychle, než nás zruší.“ A vida – 8. listopadu při projednávání tzv. konsolidačního balíčku Senátem PS ČR navrhla senátorka Daniela Kovářová ministru financí zrušit v rámci úspor nákladů státu také Divadlo na Vinohradech. Zahrnula nás, spolu s řadou dalších divadel, galerií, muzeí, kin, ba dokonce i Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, do seznamu státních institucí a státních ústavů, které by bylo možno zrušit. „Skutečně nezbytně potřebujeme všechny ty výzkumné ústavy, divadla, muzea?“
K demagogii v politickém provozu dnes bohužel patří zveličování a provokace. Paní senátorka jistě dobře ví, a bezprostředně po jejím řečnickém výstřelu na českou kulturu a vědu ji na to upozornil například pražský radní pro kulturu Jiří Pospíšil, podle kterého by se „měla věnovat věcem, kterým rozumí“, že nejen Vinohradské divadlo, ale většina podle ní nepotřebných institucí není zřizována, a tedy ani přímo financována státem.
Na začátku září, když se zkoušky na Lakomce rozjely naplno, zveřejnilo divadlo na svém webu tento inzerát: „DnV přijme zkušeného zámečníka s praxí do výroby dekorací. Nabízíme hlavní pracovní poměr a nástupní plat 29 000 Kč.“ Na Facebooku se pod ním rozvinula příznačná diskuse. Třemi rozchechtanými smajlíky doprovodila jedna diskutující svou poznámku: „V Litvínově v Unipetrolu má uklízečka 28 tisíc čistého!! A tady chtějí řemeslo v Praze!“ I dalšímu přispěvateli je nabízený hrubý plat prostě „k smíchu“. Poměrů znalejší účastnice pak informuje: „To jsou platové podmínky ,státních‘ zaměstnanců.“ Má pravdu, to jsou tabulkové hrubé platy v příspěvkových organizacích, v případě našeho divadla ovšem zaměstnanců nikoli „státních“, ale „obecních“. Inzerát visel na webu dva měsíce. Nakonec se zámečník našel, splňoval totiž kvalifikační předpoklad, bez kterého už dnes do služeb „obecního divadla“ nikdo nenastoupí. Je to „srdcař“. Harpagona, který s nataženou rukou škemrá o prachy, ačkoli je syslí ve své pověstné skříňce, potkáte u divadla opravdu jen na jevišti. Pro informaci – průměrná hrubá mzda zaměstnance Divadla na Vinohradech v roce 2022 dosáhla – po všech předchozích zvyšováních tabulkových platů – výše 29 355 Kč hrubého. Průměrná hrubá měsíční mzda v Praze ve 4. čtvrtletí roku 2022 činila podle údajů Českého statistického úřadu 52 833 Kč.
Kdyby platilo úsloví, že „ve slušné společnosti se o platech nemluví“, asi by česká společnost mezi ty slušné nepatřila. I Divadlo na Vinohradech tuto zásadu ve své historii přinejmenším jednou porušilo, když se ředitel Jaroslav Kvapil a dramaturg Karel Čapek před sto lety veřejně ohradili proti výraznému platovému nepoměru „městských“ umělců a umělců v Národním divadle. Dva významní a veleslušní intelektuálové se otevřeným dopisem, v němž nabídli i svou rezignaci, zastali zaměstnanců Vinohradského divadla, které mohl v jejich době přeplatit kdekdo. Dnes se vedení divadla hlásí k tradici a nepřehlíží ani to, že, bohužel, i tato její část zůstala zachována.
Ani protektorát, který divadelní provoz našeho divadla v rámci „válečného úsilí“ perzekučně omezoval a na jistou dobu zabral budovu pro německý film, Divadlo na Vinohradech jako instituci nezrušil. Poúnorová totalita sice budovu ukradla městu a převlečenou do khaki armádního divadla ji předala ministerstvu národní obrany, divadlo jako instituci si ale zrušit nedovolila. „Srdcaři“ několika generací v zákulisí to vše i při tradičně nízkých platech vždy nějak zvládli a nabízeli večer co večer představení divákům.
Ani dnes nehodlá zákulisí pokračovat v české protestantské tradici a nenapíše pokračování slavné Blahoslavovy Filipiky proti misomusům. I když těch, proti kterým se biskup bratrské církve roku 1567 ohradil, těch, kteří nesnáší Múzy a brojí proti podpoře umění, v české kotlině za ta staletí neubylo. Rádi proto zveme paní senátorku Kovářovou k nám do divadla – třeba právě na Lakomce. Vstupné jsme – navzdory obecnému zdražování všeho – od roku 2019 nezvýšili, na vstupenku si jistě při své veřejně na odiv dávané spořivosti našetří.