2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / III – LISTOPAD
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Součástí dětského koutku souboru Divadla na Vinohradech jsem byl krátkou dobu i já. Když jsem do divadla poprvé v polovině osmdesátých let nastoupil, nebylo mi ještě třicet, a tak jsem jako nováček, zvaný kandrdas, mezi „koutkaře“ docela zapadl. Vůdčí osobou tehdejšího dětského koutku (a nejsem si jist, zda i vynálezcem tohoto označení) byl můj o pár let mladší kolega, herec Miroslav Vladyka.
„Dětský koutek“ na vycházce – zprava herečky Jana Kotrbatá, Tereza Císařová s dcerou Stellou,
Patrik Čermák (manžel Jany Kotrbaté) + v kočárku syn Toníček, dále Martin Císař, manžel Terezy Císařové,
Viktor Javořík a sedící Jan Battěk
Dnes najdete v obchodních centrech i jiných veřejných prostorech dětské koutky s plyšáky, stavebnicemi, prolézačkami, a vůbec řadou nástrojů, jimiž si hrající si děcko může krátit čas, zatímco dospělí, místo aby na ně dozírali, se věnují zralé činnosti, zpravidla utrácení těžce vydělaných peněz.
Takovou vymoženost byste tehdy ani dnes v zákulisí DnV nenašli.
K základní talentové výbavě dramatického umělce, a herce především, patří schopnost uchovat si i tu část dětské duše, která nám činí potěšení z toho hrát si, jako by to, s čím si hrajeme, ta zástupná věc, hračka, představovala něco skutečného. A tak se i z talentovaného tehdy kandrdase Vladyky rodil tu Čapkův Loupežník, onde Jim, pubertální bratr neprovdané Lízy v Nashově Obchodníkovi s deštěm.
Hravá část hercovy duše samozřejmě neznamená, že jeho osobnost jaksi nedozraje, že stále potřebuje své stavebnice a plyšáky, že zůstane infantilním. Proto také vinohradský dětský koutek rozvíjel dispozici k představování si a hereckému tvarování těchto představ, to, co někteří teoretici nazývají nikoli pouhou hravostí, ale hrovostí. A dospěláci – tedy kolegyně a kolegové – do dětského koutku kandrdase bez dozoru neodkládali, ale naopak, věnovali se jim s trpělivou péčí a velkoryse, přestože si – co si budeme namlouvat – vychovávali „potravní konkurenty“. Přes desítky let a několik generací tak třeba právě „koutkař“ Vladyka sdílel zkušenosti tehdejšího doyena souboru Vladimíra Hlavatého.
Tradice dětského koutku zůstala ve vinohradském zákulisí zachována. Často ještě jako studenti zde mladí herci hostují a získávají první zkušenosti s velkým jevištěm a velkým hledištěm. A někteří z nich pak nastupují do angažmá. Činoherní ansámbl velkého repertoárového divadla musí být mnohogenerační, jinak není schopen dostát své povinnosti vůči publiku. A na proměnách dětského koutku my v zákulisí vidíme, jak stárneme.
Před několika lety (nám starším se zdá, jako by to bylo včera) jsme v souboru přivítali řadu mladých, talentovaných herců. Šárka Vaculíková, nyní Krausová, vstoupila na naše jeviště jako Líza v dodnes hraném Pygmalionu, právě tak Marek Lambora a Sabina Rojková hráli na počátku své kariéry stále divácky úspěšného Romea a Julii. Dětský koutek byl tehdy opravdu početný – a úspěšný. Ti, kteří zůstali divadlu věrni, jsou dnes základními oporami jeho repertoáru.
Jenom proti tomu označení dětský koutek se začali – a právem – ohrazovat. Jednak je vidíte ve velkých a hlavních rolích – Janu Kotrbatou, Markétu Děrgelovou, Terezu Císařovou, Viktora Javoříka, Ondřeje Krause, Dominicka Benedikta, Jiřího Roskota, jednak se řada z nich už sama stala rodiči. Ne už koutek, ale skutečné jesle a školku by divadlo potřebovalo, místo, kde by se během zkoušek a představení pečovalo o jejich děti, kterých utěšeně přibývá. Ale především – máme tu nové „kandrdase“, aktuální posádku vinohradského dětského koutku. V angažmá už Sáru Rychlíkovou a Petra Matyáše Cibulku (oba můžete vidět např. v inscenacích Danny Smiřický, Past na myši, Vzpoura lásky) a také několik slibných stále ještě studentů. I oni se na jevišti potkávají a učí i od našich dnešních doyenů – L. Švormové, C. Mayerové, J. Satoranského či P. Kostky.
Dětský koutek se naštěstí nikdy nestal organizací či institucí, je to přirozená součást života ansámblu a jeden z velkých vinohradských pokladů. Držme „koutkařům“ palce a přejme jim i sobě, aby vydrželi pospolu v časech rekonstrukce a vrátili se do opraveného a zmodernizovaného, ale stále svou tradici ctícího a rozvíjejícího divadla.