2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / VIII- DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Divadelní budovy jsou zvláštní důmyslná soustrojí sestavená proto, aby proměňovala prostor každodenního života ve výjimečný prostor setkávání se s tím, co budí údiv. Etnolog Mircea Eliade hovoří o sakrálním, posvátném prostoru. To posvátné nesouvisí s konkrétní praktikovanou vírou, ale s vytržením se z rutinní všednosti a s dotekem něčeho, co nás převyšuje a s čím se jako s čímsi ideálním poměřujeme. S něčím, co v nás vzbuzuje údiv a zasahuje nás celostně, nejen rozumově, ale i citově. Takový zásah (Aristoteles o něm mluvil jako o katarzi, očištění) pociťujeme nejen psychicky, ale zakoušíme ho i tělesně. Slovní kořen slova divadlo – div – neodvozujeme jenom od „dívání se na podívanou“, ale od „divení se zázraku“. Samotným jádrem onoho zázraku pak je schopnost divadla vytvářet v jednom časoprostoru naší skutečnosti nový časoprostor scénického obrazu. I v dnešním světě má tak divadelní umění nejen kulturní, ale i kultovní význam.
Budova Divadla na Vinohradech je od roku 1907
jednou z dominant náměstí Míru.Pohonem tohoto zvláštního soustrojí je lidská kreativita, představivost a schopnost vcítění se, empatie. Různými technickými vymoženostmi je možné „lidský základ“ divadla posílit (nebo také zcela přehlušit), ale bez člověka se to neobejde. Bez člověka, který obraz, příběh předvádí, bez herce. A bez toho, kdo tento obraz, příběh vnímá, bez diváka. Divadelní prostor je rozdělen na svět scény a jejího zákulisí a na svět hlediště. Oba tyto světy jsou současně prostupné i neprostupné, divy se dějí právě tam, kde jsou překonány zdánlivě nepřekonatelné protiklady.
Různá uspořádání divadelního prostoru vypovídají o vývoji lidské pospolitosti v evropské kultuře. Měšťanská společnost divadelní budovy zastřešila a vybavila elektrickým osvětlením, za svého rozmachu v 19. a na začátku 20. století je stavěla, dokonce poněkud uniformně, pro naplnění svých proklamovaných kulturních (ale i nevědomých kultovních) potřeb. Ne náhodou je vlastně izolovala od stále hlučnějšího světa každodennosti.
K takovým „soustrojím na generování zázraků“ patří od roku 1907 i budova Divadla na Vinohradech na náměstí Míru. Názvy náměstí i divadla se měnily, ale – až na protektorátní vyhnanství – „stroj“ běžel neustále po bezmála dvanáct desetiletí. Během desítek tisíc večerů a odpolední, kdy se, pravda, ne vždy úspěšně, pokoušel způsobit zrod „posvátného v každodenním“, spotřeboval nevyčíslitelné množství lidské empatie a představivosti v obou svých světech, oddělených rampou a oponou. O úsilí a úspěších těch tisíců lidí na scéně a zákulisí píše historie, byť i kostrbatě, a ne vždy spravedlivě. O pocitech, nadšení, ale i zklamání a rozhořčení těch stovek tisíc, několika milionů diváků v hledišti toho však kromě (neúplných) statistik mnoho nevíme.
Divadelní prostor je rozdělen na svět hlediště a svět scény
a jejího zákulisí.Přesto jsem přesvědčen o tom, že vše, co se v hledišti odehrálo a pocítilo, zůstalo zachováno jako emocionální otisk ve zdech budovy. Paměť hlediště píše dějiny diváků. Ti, kteří do našeho divadla chodí opakovaně, se zde přece cítí „jako doma“. Sama budova jako by v nich probouzela vzpomínky a, jak věřím, příjemné pocity. Něco jsme tu prožili a vidíme zase i známé lidi (soubor na jevišti, který se sice nezbytně proměňuje, ale ve kterém se z většiny nováčků stávají po několika sezonách jeho opory), známá zákoutí se vší tou poněkud už omšelou měšťanskou noblesou, známé fronty u šaten i u toalet.
Ale po tolika letech každodenního provozu potřebuje „stroj na zázraky“ nezbytnou generálku. V budově na náměstí Míru budeme hrát už jen do konce června, po dobu rekonstrukce budeme působit nedaleko, v Radiopaláci, v Divadle na Vinohradské, ve které se v těchto dnech proměňuje bývalé kino Květen. Každý, kdo rekonstruoval vybydlený dům či byt, si jistě představí, jaké máme pocity. Těšíme se, ale i obáváme. Bude to „doma“, až se do něj zase vrátíme, to naše „doma“, nebo to bude cizí, neznámý prostor?
Napsal jsem, že divadelní soustrojí nemůže fungovat bez lidí. Záleží tedy především na tom, jak dobu rekonstrukce a divadelní činnosti v náhradním prostoru zvládnou oba světy – ten náš, zákulisní, a ten váš, divácký.
Určitě dobře. A jsem si jist tím, že i přes důkladnou opravu a znamenitá technická vylepšení nezmizí z nově vymalovaných stěn zrekonstruované budovy ona více než staletá paměť hlediště. Nezbývá tedy než se těšit do Radiopaláce a pak zpět na náměstí Míru.