LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

PREMIÉRAJmenuji se Ondina…

​Jan Vedral

„Jmenuji se Ondina a jsem rusalka. Je mi šestnáct let, narodila jsem se před mnoha sty lety a nikdy neumřu.“

​Elizabeth McIntosh (Ondina) a Ondřej Kraus (Rytíř Hans von Wittenstein) v inscenaci OndinaTak se představí královně Isoldě hrdinka hry klasika moderního francouzského dramatu Jeana Giraudouxe (1882–1944) po nepovedené audienci, na níž je jako novomanželka rytíře Hanse uvedena ke dvoru.

Českému divákovi se ovšem nemusí nově představovat, spíš jen připomenout. Překladatelé Karel a David Krausové ponechávají v názvu hry Ondinu (jak vyslovujeme originální Undinu), aby se titul nezaměnil s Dvořákovou operou Rusalka. Člověku podobné, ale nelidské stvoření, zrozené na pomezí země a vodního živlu, skutečnosti a snu, vědomí a nevědomí, bytost bájného druhu zvaného „rusalka“, a příběh její lásky ke krásnému princi patří do oné zásobárny formativních vyprávění, která již v dětství utvářejí naše vědomí o světě.

Příběh Giraudouxovy Ondiny však není stejný jako příběh Rusalky v Kvapilově libretu Dvořákovy opery. Oba příběhy se v něčem podobají a v jiném se liší od slavné Andersenovy Malé mořské víly. A to nejen v tom, že Ondina i Rusalka jsou bytosti „sladkovodní“ a nad jejich osudy vládnou vodníci, nikoli Neptun převtělený do Krále moří. Vždycky v nich jde o lásku „na první pohled“ mezi člověkem a stvořením bez duše, bytujícím v jiném živlu. A vždycky jde o tragický konflikt mezi „lidským“ a „přírodním“, o slib věrnosti a nevěru, o přísahu a zradu, o to, že soužití „lidského“ a „přírodního“ živlu není udržitelné – vinou lidské slabosti. Ale o tom, jaká je hlubinná, v tomto případě archetypálně vodní přírodní říše a jak vypadá pokrytecky neupřímná lidská společnost, vypovídá každý z autorů a každý z jejich příběhů po svém.

A všichni tři autoři si vypůjčují základní příběh z umělé romantické pohádkové prózy německého spisovatele Friedricha de la Motte Fouqué. Ten svou Rusalku napsal už roku 1811. Odpovídala romantismem povzbuzenému zájmu o přírodu a o citovost, umlčovanou racionálním řádem klasicismu, ale na rozdíl od jiných pohádek nebyla převyprávěním v lidové slovesnosti tradovaných mýtů. Fouqué napsal zcela původní „story“. Inspiroval se podněty pozoruhodného pojednání renesančního myslitele Paracelsa o „elementárních bytostech“ (Liber de nymphis, sylphis, pygmaeis et salamandris) a také stále živými rytířskými příběhy.

Jean Giraudoux inspiraci Fouquém přiznává. Píše příběh o lásce, která je příliš věrná, stálá a náročná, aby ji dokázal vydržet „člověk, který se ocitl v pasti mezi rozumem a přírodou“. V těsně předválečné Francii a po skončení války má Ondina obrovský úspěch. Do českého divadla doputuje ve vypjatých dobách roku 1968, nejprve do plzeňského divadla, od té doby je inscenována už dvacetkrát. Na velké jeviště se v Praze vrací po více než třiceti letech opět v době, kdy má smysl hrát příběh o hodnotě lásky na pozadí rostoucího napětí, probouzející se nenávisti a v „pasti mezi rozumem a přírodou“. A proto nám pomohou moudré pohádky, které nás přece už odmalička učí tomu, že v našem světě se utkává dobro se zlem a že obelhávat sám sebe i jiné může sice vést ke chvilkovému pocitu vítězství, ale nakonec lež vždy vede k prohře.

Premiéra inscenace J. Deáka s Elizabeth McIntosh v titulní roli, s Ondřejem Krausem, Igorem Barešem, Naďou Konvalinkovou nebo Evou Režnarovou, Janem Šťastným, Svatoplukem Skopalem, Reginou Rázlovou nebo Zuzanou Vejvodovou, Anetou Krejčíkovou, Alešem Petrášem, Erikem Zabruckým, Dominickem Benediktem a dalšími je plánována na 17. ledna 2026.