LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

PREMIÉRAPohádka pro všechny generace

​Jan Vedral

Živlem, který nejsilněji panuje ve světě Giraudouxovy pohádkové hry Ondina, je voda. A tím, kdo má nad osudy jejích hrdinek a hrdinů největší moc, je Král vodní říše. V naší inscenaci ho hraje Jan Šťastný.

​Kateřina Elizabeth McIntosh (Ondina)
a Ondřej Kraus (Rytíř Hans von Wittenstein) v inscenaci OndinaNa konci druhého dějství „vodní víla“, tedy rusalka Ondina (Elizabeth McIntosh), varuje naléhavě, ale marně svého manžela, rytíře Hanse (Ondřej Kraus):

Ondina: Střez se vody, Hansi!

Rytíř: Já nemám z vody strach! Ostatně voda nic nechápe, nic neslyší!

Autor si přeje, aby se „všechny vodotrysky v sále náhle zvedly“. I proto si Ondina nad přezíravostí svého krásného, ale nedůvtipného manžela může povzdechnout: „Tohle ale slyšela.“

Příběh osudové lásky „příliš lidského“ rytíře a vodní nymfy, příběh spojení dvou živlů, které nedopadne dobře, je v evropské kultuře s oblibou zpracováván už od osmnáctého století. Známe ho přinejmenším díky Dvořákově opeře Rusalka či Andersenově Malé mořské víle. Je to jeden z těch příběhů, ke kterým se jejich vypravěči i posluchači rádi vracejí, protože pokaždé znovu touží sami pro sebe odhalit jejich skrytý smysl. Ano, jde o pohádku, která s naší všední skutečností nemá nic společného. Ale současně jde o prastarý obraz, který má setsakra co do činění s obsahem duševního života každého z nás. Nechceme-li ovšem ve „všední skutečnosti“ jen fungovat a živořit. Protože chceme-li vědomě a plnohodnotně žít, potřebujeme svou žitou skutečnost neustále poměřovat s obrazy zanořenými v naší psyché.

Proto si lidé od věků vyprávějí mýty, které v našem „odkouzleném světě“ nabývají podoby pohádek. To dobře věděl francouzský literát a dramatik (civilním povoláním významný diplomat) Jean Giraudoux, když těsně na začátku katastrofy druhé světové války napsal Ondinu. Za příběhem, ve kterém Ondinu doprovází a pronásleduje svět bytostí žijících pod hladinou, ale také rybářský pár, který se vodní víly rodičovsky ujal (Naďa Konvalinková či Eva Režnarová a Igor Bareš), za pohádkou, ve které láskou posedlý rytíř Hans přivede svou manželku do pokryteckého dvorního prostředí (Regina Rázlová nebo Zuzana Vejvodová jako Královna, Svatopluk Skopal jako Král či Dominick Benedikt jako básník Bertram) a vystaví ji žárlivosti zavržené snoubenky Berty (Aneta Krejčíková), za tím žánrovým uchopením látky, které nás udrží v napětí a současně dojme i pobaví, ukryl autor ještě ozvěny prastarých, archetypálních obsahů evropské kultury. Od jejích antických zdrojů přes ozvuky christianizovaných legend z cyklu o rytířích Artušova kulatého stolu až po moderní existenciální skepsi dvacátého století. A tak můžeme Ondinu vnímat a chápat v několika rovinách, od dětského úžasu až po smysl imaginujícího myšlenkového poselství. Inscenace Juraje Deáka je určena jako rodinné představení všem generacím diváků.

Rytířský svět se svými četnými vyumělkovanými pravidly, nad jejichž dodržováním bdí Dvorní maršálek (Aleš Petráš), je světem rozumového řádu. Proti němu stojí svět „pod vodní hladinou“, svět nespoutatelných přírodních sil. S obrazem vody se vždy pojí obraz nevědomí, který nám demonstrují naše sny. „Ocitl jsem se v pasti mezi rozumem a přírodou,“ uvědomuje si na konci hry rytíř Hans. V pasti těchto protikladů se ocitáme všichni. Umění, v našem případě Giraudouxova dramatická pohádka, nám nabízí nástroj, jak pod hladinu nahlédnout a neutopit se při tom. Ostatně Múzy, mytické zdroje tvůrčí imaginace, byly dcerami jasného, slunečného boha Apollóna a vodní nymfy Mnemosyné, sídlící ve stejnojmenném bezedném temném jezeru…

Ondina byla lékem na duši moderního evropského člověka a naše inscenace chce právě tak hojit naši rozbolavělou postmoderní psyché. Snad se v ní díky in­scenaci zvednou „všechny vodotrysky“ osvěžující náš život, protože „voda všechno slyší a všechno chápe“. Premiéra je plánována na 17. ledna 2026.