LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVOR

​Pro mě je vždycky zážitkem skvěle hrající herec

​Jan Vedral

Od nové sezony se režisér Petr Svojtka stává členem vinohradského souboru. S velkým ohlasem se setkaly jeho inscenace Lettsova Srpna v zemi indiánů a Mornštajnové Hany v dramatizaci J. Janků.

​Režisér Petr Svojtka na čtené zkoušce inscenace Hana, vlevo autorka stejnojmenného románu Alena MornštajnováJste, Petře,„divadelní dítě“. Vaším otcem byl herec Petr Svojtka, matkou je herečka Kateřina Macháčková a Miroslav Macháček, váš dědeček, byl nejen hercem, ale také předním českým režisérem. Usnadnilo vám to cestu k divadlu?

Ve čtyřech letech jsem se vyslovil, že budu herec. Táta mi odvětil: „Hele, dělej si, co chceš,“ ovšem máma rezolutně nesouhlasila a od téhle chvíle systematicky pracovala na tom, aby mi to vymluvila. Nicméně po všech zákrutech jsem v šestnácti letech definitivně prohlásil, že opravdu chci zkusit tu DAMU. Máma už nevěděla co by, a tak si řekla, poštvu na něj Macháčka. A on vymyslel, že nejlepší bude zinscenovat pro mě přijímačky na DAMU. Tři monology, básnička, písnička – to se nauč a předvedeš. Jednoho dne přišel k nám domů, do obýváku jsme přenesli velký stůl, za něj zasedl doprostřed Macháček, na jednu stranu máma, na druhou můj otčím, dramaturg Ivan Zmatlík. Mácha řekl: „Tak spusť!“ A já spustil. V životním nasazení jsem projel Chlestakova, De Grieuxe, Lízala… Během mé produkce Macháčkovi postupně tuhl úsměv na tváři a pak se pomalu začal sunout pod stůl, až z něj byla vidět jen brunátná pleš. Když jsem skončil, zavládlo asi dvouminutové drtivé ticho a pak zpoza stolu zakřičel: „A proč to říkáš, ty slova?!“ Následně mě rozebral na prvočinitele, všechno bylo úplně špatně, a abych se mu za dva týdny ozval. Mně to úplně vzalo vítr z plachet. Po třech týdnech zavolal sám, proč se neozývám. „Dědo, já na to prostě nemám…“ Chvíli bylo ticho a pak se rozeřval, až jsem musel dát sluchátko od ucha: „Ty srabe! Ty srabe!!! První neúspěch, a už to balíš? To to chceš někam dotáhnout!?“ Párkrát jsme se potom sešli, trochu jsme v monolozích šťourali, já ale tehdy přihlášku na DAMU nepodal. Šel jsem na žurnalistiku.

Jak vzpomínáte na svého tátu?

Já na tátu nevzpomínám. Táta je furt ve mně. Do deseti let to byl můj nejdůležitější a nejbližší člověk. O to těžší byla jeho ztráta. Asi v osmnácti jsem si myslel, že jsem se s jeho smrtí nějak srovnal, že už to je „zapouzdřené“, nebolavé. Ovšem samozřejmě chyba lávky! Velice intenzivně se ke mně začal vracet, když mi bylo pětatřicet. Tolik, kolik bylo jemu, když umřel. Najednou jsem byl starší, než byl kdy on – mrazivý pocit. Plakal jsem. Podruhé se vrátil, když se mi narodila první dcera. A já začal žít vztah otec–dítě z druhé strany. A pak když se mi po dalších dvou letech narodil syn.

A od té doby je s námi pořád.

Po škole jste v roce 2002 nastoupil jako umělecký šéf do kladenského divadla. Jaká byla vaše další cesta? A kolik inscenací jste zrežíroval?

Můj profesní život se zatím odvíjí ve čtyřletých cyklech. Začalo to na DAMU v roce 1994 – v CD 94, což byl nejprve studentský, ale velice rychle zcela profesionální soubor. Čtyři roky jsem byl v CD 94, čtyři roky pak na volné noze, čtyři roky jsem šéfoval Kladno, třikrát čtyři pak Městská divadla pražská, dvakrát čtyři roky jsem byl zase na volné noze a nyní – angažmá na Vinohradech… Za ta léta jsem těch inscenací udělal dost přes sto, od Ostravy po Most, přiznám se, že statistiku si nevedu… odhadem bych řekl, že tak někde mezi 120 a 140. V takřka třiceti divadlech.

​Petr Svojtka režíruje inscenaci Petrolejové lampy.Legendární režisér a ředitel DnV Jiří Frejka mluvil o našem divadle jako o „divadle režírovaného herce“. Ztotožnil byste se s touto divadelnickou konfesí?

A vidíte, já tuhle větu poprvé slyšel z úst Vladimíra Procházky, když se snažil definovat Činoherní klub… Kolem patnácti šestnácti let mi uhranulo divadlo. Do té doby jsem mu moc nefandil, přišlo mi nudné, nezáživné – oproti filmu. Pak jsem ale měl několik iniciačních zážitků a pochopil jsem, že mě hrozně baví sledovat lidské bytosti v situacích, kdy něco řeší, lidi, s nimiž se mohu identifikovat. V takových chvílích jsem zapomněl, že sedím v hledišti, a měl jsem pocit, že žiju s postavami na jevišti. A tehdy jsem si řekl – to je ono! Tohle chci dělat. Přiznám se bez mučení, že v těch jednadvaceti letech jsem se chtěl dostat na DAMU především proto, abych našel vrstevníky, kteří budou divadlo vnímat stejně. Byl jsem trochu mladicky drze skeptický k pedagogickému sboru, měl jsem pocit, že tam přílišnou rezonanci nenajdu. A zase – chyba lávky! Bylo ohromné štěstí, že náš ročník vedl profesor Vostrý, učil jste v něm vy, Věra Galatíková, Josef Vinař, Vladimír Strnisko – a vy jste mi pojmenovali, co že mě to vlastně na tom divadle baví. Činohra. Klasická činohra. Postavy jednající, postavy v dramatických situacích, postavy konfrontované nějakými zásadními tématy. Pro mě je vždycky největším zážitkem na divadle skvěle hrající herec, který autenticky odžije příběh a zasáhne mě tématem. Ano, dá se to pojmenovat jako „divadlo režírovaného herce“, ale „činohra“ je pro mě širší pojem. V případě Vinohrad „velká činohra“, tedy činohra velkých příběhů, velkého gesta.

Od školy soustavně spolupracujete s dramaturgem Jiřím Janků. Co pro vás takové letité pracovní a lidské spojení znamená?

Jirka je moje divadelní manželka. Moje první angažmá – v CD 94 – zapříčinil on svým silvestrovským pádem ze střechy na chalupě. Zlomil si stehenní kost v krčku a musel být nahrazen na herecko-dramaturgickém postu při zkoušení travestie Cesta kolem světa, jejímž byl i autorem. A na jeho místo jsem přišel já. Naší první režijně-dramaturgickou a autorskou spoluprací s Jirkou pak byla v roce 1997 inscenace V zajetí filmu. Vznik textu i inscenace samotné byl opravdu těžký porod, v jednu chvíli to vypadalo, že se to celé nedokončí – nakonec ovšem vzniklo představení, které se s velikým úspěchem hrálo mnoho sezon. Ano – a v tomto režijně-dramaturgickém a autorském tandemu s Jirkou Janků fungujeme už bezmála tři desetiletí. A stále nás to spolu baví, stále se provokujeme, stále se hádáme, hledáme nová témata, nové cesty. Ovšem taky se rádi oba dva osvěžujeme a obohacujeme prací s jinými kolegy – naše divadelní manželství je tedy vpravdě otevřené. I proto mám pocit, že naše spolupráce nezastydla a nestala se rutinou.

Vaše inscenace Hany trhá divácké rekordy. Čím byste rád „Haniny diváky“ pozval na svou novou inscenaci Petrolejových lamp?

Myslím, že Petrolejky mají s Hanou překvapivě mnoho společného. Oba tituly jsou silné příběhy o velké nepřízni osudu, kterému ale dokážou hrdinové, respektive hrdinky, odvážně čelit. Oba příběhy v sobě mají velkou katarzi, velkou naději. A to, myslím, má divadlo přinášet.