2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / VII- BŘEZEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
„Druhou vinohradskou divadelní stopu“ významné české dramaturgyně Heleny Šimáčkové zde budeme sledovat od jejího návratu do DnV v roce 1990.
Helena Šimáčková se i přes dvacetiletou vynucenou pauzu
stala na konci svého působení v roce 2011 nejdéle aktivně působící dramaturgyní českého divadla.Nezbytné je zmínit kontext: Po skutečně převratných událostech konce roku 1989, na kterých mělo české i slovenské divadelnictví nepopiratelný podíl, se nejprve snadněji v proklamacích a mnohem obtížněji v praxi odehrál dramatický souboj o rozsah a obsah demokratické změny společnosti. Divadlo jako detektor a svým způsobem zrcadlo stavu společenského mínění muselo rovněž adaptovat své funkce. Dramata, vyžadující jednání a rozhodování, probíhala v realitě mnohem intenzivněji a „napínavěji“ než ve svých scénických obrazech. Dramaturgie tématu, těžící z jisté míry odporu proti mocenskému oficiálnímu výkladu, ztratila účinnost. Dosud tak diváky vítané a přijímané „narážky“ už ve veřejném prostoru, přehlceném dosud zamlčovanými fakty, přestaly rázem fungovat. Bylo třeba najít a artikulovat nová témata, vycházející z nové zkušenosti. Tu však bylo nezbytné nejprve naplno zažít. Na tak dynamickou proměnlivost divadelní médium nestačilo reagovat, bylo příliš pomalé. A jako celá společnost také příliš v zajetí představ a přístupů, které už ztratily platnost.
Jednou z tehdejších nejsilnějších tendencí bylo přirozeně navázat na vývoj šedesátých let, přerušený v srpnu 1968 okupací. Schovat se před neznámem rázem otevřeného světa do alespoň trochu známých, a navíc idealizovaných kulis. Nejen v divadlech se to dělo i personálně, rehabilitace husákismem ostrakizovaných osobností byla často vnímána jako nástroj, který vymaže dvacetiletí normalizace. Platnost slavné Hérakleitovy poučky o vstupu do plynoucí řeky ale nevyvrátí ani sebevětší společenské nadšení. Přiznejme si, že většina návratů očekávané plody nepřinesla a ani vlastně přinést nemohla. Vrátit se lze do stojaté vody, ne do prudce se valícího toku, který protrhl zchátralou potěmkinskou přehradu vynuceného souhlasu s nesvobodou.
Po jarním konkurzu nastupuje roku 1990 do ředitelny DnV Jiřina Jirásková. (František Pavlíček, normalizací sesazený ředitel, byl tou dobou už jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu.) Ta ještě během divadelních prázdnin angažuje do dramaturgie za exkluzivních podmínek Helenu Šimáčkovou.
„Mám-li bilancovat svůj návrat na Vinohrady po dvaceti letech, půjčím si k tomu citát z Hrubínova Oldřicha a Boženy: ,Copak jde nastavit přetrženou nit, když její konec je mimo náš čas?‘“ vzpomíná Šimáčková. Kvůli angažmá na plný úvazek byla podle tehdejší legislativy nucena přerušit „důchodcovský stav“ a pustila se do práce. Se svým generačním souputníkem z vinohradských šedesátek režisérem Dudkem připravila inscenace Vercorsových Nepřirozených zvířat a Shakespearova Večera tříkrálového, s režisérem Laurinem Bagnoldové Zahradu na křídě, je podepsána také pod Burianovou inscenací Ionescova Macbetta. Nejvýznamnější je inscenace Kohoutova Ubohého vraha v pohostinské režii Luboše Pistoria. Je to jedna z nejzdařilejších inscenací ve vinohradské historii, významná nejen návratem autora, režiséra a dramaturgyně na scénu, jejíž tvorbu v šedesátých letech zásadně ovlivnili, ale také excelentním výkonem Viktora Preisse v hlavní roli.
Zdálo b
Ladislav Frej (První herec), Viktor Preiss (Keržencev),
Zdeněk Řehoř (Profesor Džembickij, senior),
Pavel Kohout: Ubohý vrah, r. Luboš Pistorius, 1991y se, že návrat se bezezbytku podařil a přetržená nit byla úspěšně navázána, ale už v květnu 1991 (po necelém roce) píše Helena Šimáčková své „poslední divadelní ředitelce Jiřině“, že se „s konečnou platností rozhodla odejít z DnV k 30. září 1991. Ráda bych se jako dramaturg rozloučila premiérou české původní hry, tedy Kohoutova Ubohého vraha.“ Nabídne ještě externí spolupráci na české premiéře Pavlíčkovy hry Chvála prostopášnosti, k níž dojde až v roce 1994.
Můžeme se jen domnívat, co přivedlo Šimáčkovou k tomu, že si uvědomila platnost Hrubínovy varianty Hérakleitovy metafory plynoucího času. Mýlila se ovšem, když považovala Jiřinu Jiráskovou za svou poslední „principálku“. V roce 1994 začala spolupráci s Tomášem Töpferem inscenací Shakespearova Romea a Julie v Purkrabství Pražského hradu a roku 1998 spolu s ním a Eliškou Balzerovou stála u znovuvzkříšení Divadla Na Fidlovačce. Zde jako dramaturgyně, ale také překladatelka naplno a s pozoruhodnými výsledky působila až do roku 2011.
V době svého nástupu do praxe v roce 1950 byla Helena Šimáčková první a nejmladší českou dramaturgyní. S vynucenou dvacetiletou pauzou byla na konci svého působení nejdéle aktivně působící doyenkou této divadelní profese. Zemřela v roce 2019 v požehnaném věku 91 let.
Helena Šimáčková – podruhé do stejné řeky nevstoupíš