LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORInženýr mezi herci

​Jiří Janků

Herec Tomáš Dastlík pochází z Pardubic. Přestože původně vystudoval ekonomii a získal titul inženýra, jeho dětský sen o herectví ho nakonec dovedl na brněnskou JAMU. Po deseti profesně i lidsky zásadních letech v ostravském Divadle Petra Bezruče zakotvil v roce 2014 v souboru Divadla na Vinohradech, kde od té doby vytvořil řadu výrazných rolí.

​Tomáš jako Jura Baran v dramatu Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala,
režie Pavel Khek, 2022Tomáši, kde se v tobě vlastně vzala láska k divadlu – měl jsi nějaké herce v rodině nebo jsi jako kluk chodil do dramatického kroužku?

Vůbec ne, v rodině nikoho od divadla nemám. Byl to takový můj dětský sen – někdo chce být popelářem nebo astronautem, já chtěl být odjakživa hercem. Je pravda, že jsem v páté třídě chodil asi dva měsíce do dramaťáku, ale záhy jsem toho nechal. Moje „herecké“ začátky se odehrávaly hlavně doma v obýváku, kde jsem mamce a rodině předváděl scénky z pořadu Možná přijde i kouzelník a imitoval Kaisera s Lábusem. Všichni se tomu hrozně smáli, když viděli sedmiletého kluka takhle blbnout.

Ptám se proto, že se o tobě ví, že jsi vystudovaný inženýr ekonomie a na uměleckou školu ses hlásil až v poměrně zralém věku. Co tě k tomu vedlo?

Ekonomie tehdy byla v kurzu a mně se podvědomě nechtělo pryč z Pardubic od mámy, tak jsem tam vystudoval ekonomicko-správní fakultu. Jsem opravdu inženýr, což je mezi herci docela rarita. Pořád jsem ale o tom herectví snil, až mi moje tehdejší přítelkyně řekla: „Ty o tom pořád jen kecáš, tak to aspoň zkus.“ Bylo mi pětadvacet, když jsem si podal přihlášky na JAMU i DAMU. Na DAMU mi pan Rösner naznačil, že by mě i vzali, ale že jsem se asi spletl, když jsem psal do přihlášky datum narození. Přiznal jsem, že je mi skutečně pětadvacet, a řekli mi, že to je moc. Naštěstí na JAMU se nás tehdy starších sešlo víc – asi by mě nevzali ani tam, ale udělali z nás takový „starší“ ročník.

Co ti škola dala a na co z té doby nejraději vzpomínáš?

Škola mě strašně bavila. Tím, že jsme byli starší, jsme už tolik nepařili a fakt jsme se učili. Byli jsme výjimečný ročník, měli jsme asi pět červených diplomů, což u herců nebývá zvykem. Mým hlavním pedagogem byl Josef Karlík, naprostá ikona. Pořád mě tituloval „inženýre“. Imponovala mi jeho zarputilost a to, jak nahlížel na herectví. Bavily mě i pohybové předměty jako šerm nebo jízda na koni, nebral jsem to jako povinnost, ale jako radost.

Po absolvování jsi nastoupil do ostravského Divadla Petra Bezruče. Jak k tomu došlo?

Klasicky. Ve čtvrťáku jsem rozeslal přihlášky a nakonec jsem měl asi pět nebo šest nabídek, mohl jsem jít do Hradce, Budějovic nebo do brněnské Mahenky. Bezruči se ale ozvali jako první a já hned kývl.

Ostrava je „region razovity“, jak dlouho sis tam zvykal a čím pro tebe bylo tohle angažmá důležité?

Byl to šok. Do té doby jsem v Ostravě nikdy nebyl. Pamatuji si, jak jsem poprvé přijel na nádraží, pršelo, všude industriál a černo. První čtyři měsíce mi tam nebylo dobře, ale pak jsem si zvykl a nakonec jsem tam zůstal deset let. Dnes Ostravu miluju, má své kouzlo, do kterého se člověk musí prokousat. Herecky mě tam nejvíc formoval režisér Jan Mikulášek, v jehož Oněginovi jsem si zahrál titulní roli, která mě v divadelním světě dost proslavila. Mým velkým parťákem byl Norbert Lichý, od kterého jsem se hrozně moc naučil jen tím, že jsem ho pozoroval při práci.

​… jako Martin Nedobyl, s Danielem Bambasem (Hafner),
Vladimír Neff: Sňatky z rozumu, r. Radovan Lipus, 2018Svůj typický účes, tedy vyholenou hlavu, jsi měl u divadla vždycky?

Přijímačky jsem dělal ještě s vlasy, ale pak jsem na fotce uviděl, že se mi na temeni začíná dělat kolečko. Nechtěl jsem čekat, až vyplešatím, tak jsem to shodil. Pan profesor Karlík mi tehdy říkal: „Inženýre, vy si to nechte, vy jste tak hnusnej, že vás díky tomu budou obsazovat!“

Pomáhá ti tahle výrazná vizáž v herecké profesi, nebo tě spíš omezuje?

V televizi mě to trochu škatulkuje do rolí drsňáků nebo podivínů a to mě občas štve. Na divadle se to naštěstí neděje, tam jsem hrál s holou hlavou i Oněgina nebo Cyrana. Navíc mi vůbec nevadí trávit čas v maskérně a nechat si dávat paruky.

Co je podle tebe pro hereckou práci nejdůležitější?

Musí tě to bavit. Tohle není zaměstnání, ale povolání, ke kterému musíš mít vztah. Důležitá je autenticita. Skutečný herec se podle mě pozná na divadle –

před kamerou ti pomůže střih, hudba nebo světla, ale na jevišti musíš přesvědčit 600 lidí v sále, že jsi někdo jiný, a oni ti musí věřit.

Na Vinohradech působíš od roku 2014. Na kterou ze zdejších rolí nejraději vzpomínáš?

Moc rád vzpomínám na roli Jury Barana v inscenaci Je třeba zabít Sekala, kterou režíroval Pavel Khek, to bylo krásné zkoušení. K mým oblíbeným patří taky Sňatky z rozumu, kde jsem hrál Martina Nedobyla. Ale, upřímně, já jsem tady vděčný za každou roli, moc mě baví pozorovat kolegy při práci a miluju tu naši vinohradskou partu, která je skvělá.