2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / V - LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Z vinohradského zákulisí cítím potřebu vyjasnit určitý „informační šum“, který jsem, jak mi sdělují z našeho obchodního oddělení, způsobil, když jsem naši čerstvou novinku, Giraudouxovu Ondinu, v propagačních materiálech neprozřetelně označil jako „rodinné představení pro všechny generace diváků“.
Kateřina Elizabeth McIntosh (Ondina)
a Dominick Benedikt (Básník Bertram),
Jean Giraudoux: Ondina, r. Juraj Deák, 2026Aneta Krejčíková (Hraběnka Berta)
a Ondřej Kraus (Rytíř Hans von Wittenstein)
v inscenaci Ondina
„Je inscenace vhodná pro čtyřleté dítě?“ ptají se vinou tohoto prohlášení někteří diváci našich pokladních.
Rodinné představení není žádný přesně definovaný pojem, tím spíš, že se dnes vedou kulturní války i o to, co je vlastně samotná rodina. Chápeme ho však, alespoň v divadlech, jako takové představení, na které vezmou rodiče či prarodiče své ratolesti či vnoučata. Nejenže je do divadla vezmou, ale sdílejí inscenaci společně s nimi a pak si ideálně o tom, co viděli a zakusili, popovídají. Omlouvám se všem za to, že zde zdůrazňuji něco, co je většinou jasné: nejde o to děti do divadla odložit, jako je, přiznejme si, často odkládáme k televizi a jejím „pohádkám“, abychom se mohli věnovat svým povinnostem. Jde o to věnovat se dětem i prostřednictvím společného diváckého zážitku.
Pro jaké dítě je tedy naše inscenace vhodná? To samozřejmě záleží na tom, jak jsme své potomky na porozumění divadelnímu zážitku připravili. Kognitivní schopnosti předškoláků ale ještě nedospěly ke schopnosti vnímat dvouapůlhodinovou činohru.
Omlouvám se tedy všem za nedorozumění, které jsem nerad způsobil nikoli etiketou „rodinné představení“, ale těmi „všemi generacemi diváků“. Scénické dílo komunikuje s diváky, kteří jednak rozumějí jeho jazyku, tedy výrazovým prostředkům, jichž užívá, a kteří mají zároveň osobní, zažitou zkušenost s tématy, o nichž se dílo pokouší vypovídat. A to opravdu „napříč generacemi“.
Schopnost vnímat scénické dílo jako nápodobu, lépe obraz skutečnosti, a odlišit je od své skutečnosti někoho, kdo například sedí v nepohodlných botách v hledišti za jiným divákem, kterému přes všechna varování vyzvání mobil, je schopnost, kterou u čtyřletého dítěte právem nemůžeme očekávat. Někdy vás, milí diváci, i nás zaskočí i lidé „dospělejších generací“, kteří tuto psychologickou hranici mezi svým diváckým „tady a teď“ a „tady a teď“ inscenace překonávají jen s obtížemi.
A schopnost vztáhnout obsah díla, lépe řečeno smysl scénického obrazu, ke své žité zkušenosti, k celému obsahu své psyché, souvisí s tím, jak otevřeni jsme světu, který nás obklopuje a který je naším údělem, jak otevřeni jsme sami sobě, tomu reflektovat, co máme „nažito“. „Ondina je láska sama,“ praví se v inscenaci. Jde samozřejmě o lásku partnerskou. Kdy vstupuje do žité zkušenosti našich potomků když už ne skutečný prožitek, tedy alespoň bytostně pociťovaná představa a potřeba takového citu? Tehdy, pokud to u svých dětí pocítíme, můžeme předpokládat, že jsou schopny pochopit obsah Giraudouxova vyprávění příběhu o lásce a zradě.
To, že je dílo „pohádkový příběh“, ještě neznamená, že je to dílo pro malé děti. Literární pohádka, tento přímý potomek mýtů, zpracovávající po svém jejich archetypální obraznost, je dospělým žánrem – inu, „pro všechny generace“. Vžité pojetí pohádky jako infantilního žánru „pro malé“, zbaveného konfliktu dobra a zla či tento konflikt umenšujícího do schematické banality, je, žel, důsledkem zásadního, ale desetiletí tradovaného omylu.
Nejen v tomto smyslu, ale i tím, že návštěva (s dětmi) je dobrovolná, nikoli organizovaná, je Ondina rodinným představením. S „náctiletými“ je bezpečně možná, stejně jako „rodinná návštěva“ řady našich inscenací. Jen výběrově: Romea a Julie, Poprasku na laguně, Večera tříkrálového, Revizora či Balady pro banditu.
Rodiny, těšíme se na vás.