2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / V - LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
Helena Šimáčková (1928–2019) nebyla jen první ženou, která v roce 1966 usedla do dramaturgické kanceláře Divadla na Vinohradech, ale byla vůbec první profesionální dramaturgyní v historii českého divadla. „Toto moje prvenství bylo ovšem možné jen díky tomu, že jsem odešla do praxe už po třech letech studia na DAMU,“ vzpomíná, jak v září 1950 nastoupila do divadla v Uherském Hradišti, tehdy filiálky divadla v Gottwaldově (nyní opět Zlíně). Studium však řádně ukončila a v šedesátých letech na fakultě pedagogicky působila.
Helena Šimáčková vstoupila do praxe
už po třech letech studia na DAMU.Se spisovatelem Františkem Kožíkem
při práci na textu pro inscenaci Největší z pierotů,
kterou uvedlo Státní divadlo Ostrava v roce 1957.
První kariérní oblouk její divadelní činnosti odpovídal dobovým představám o budování systému zestátněného divadelnictví po únoru 1948. (Sama Šimáčková vstoupila jako dvacetiletá v dubnu 1948 do KSČ, jako divadelní překladatelka se etablovala Ivanovovou propagandistickou hrou Obrněný vlak 14-69, uvedenou v Ostravě a roku 1954 i v Národním divadle v Praze.) Tento systém předpokládal profesní cestu od angažmá v „malých oblastních divadlech“ přes divadla v krajských městech až do divadelních center. Šimáčková tak po zlínském angažmá působila v letech 1953–1960 v Ostravě a od roku 1960 do roku 1966 je spolupodepsána pod divadelně významnou, dramaturgicky objevnou a společensky odvážnou etapou tehdejšího Divadla E. F. Buriana v Praze.
Roku 1966 nastupuje na Vinohrady společně s novým ředitelem Františkem Pavlíčkem. Jejich plodná spolupráce vycházela ze vzájemně deklarované tvůrčí důvěry a programové shody. Pavlíček opakovaně zdůrazňoval důležitost dramaturgie při budování společensky odpovědného repertoárového divadla a Šimáčková pro něj byla zjevně „šéfdramaturgyní“ čtyř sezon, o nichž se dnes s uznáním mluví jako o „Pavlíčkově vinohradské éře“. Kritické vystřízlivění z ideologického vidění světa a stále otevřenější reflexe rozporů mezi deklarovanými ideály a jejich realizací v republice, která sama sebe ústavou z roku 1960 označila za socialistickou, dokázala vinohradská dramaturgie tematizovat v řadě zdařilých inscenací. Šimáčková jako dramaturg excelentně obstála i v nejtěžší „profesní disciplíně“, ve spolupráci s autory na původních hrách. Hlásila se zejména ke „třem Františkům“ – Kožíkovi, Pavlíčkovi a Hrubínovi. V té době nebylo zvykem u jednotlivých inscenací uvádět jméno dramaturga, zjevný je však její podíl na celé dramaturgické koncepci, zcela zásadní byla pak její zásluha na vzniku a – v pookupační době třaskavém – uvedení hry Františka Hrubína Oldřich a Božena. Divadlo např. uvádělo Pavlíčkovy adaptace Babela (Nanebevstoupení Sašky Krista) a Čapka (Život a smrt skladatele Foltýna) i do kánonu moderního evropského dramatu právem zařazenou Kohoutovu komedii August August, august.
A na začátku roku 1970 to všechno skončilo. Dnes právem soudíme, že pro Vinohradské divadlo bylo zlomovým okamžikem, jímž začalo „normalizační podvolování se“, odvolání Františka Pavlíčka (zbaveného předtím nejen všech významných stranických a společenských funkcí, ale i členství v KSČ) z funkce ředitele. Vzpomínky Heleny Šimáčkové však ukazují, že „Pavlíčkova vinohradská éra“ by v roce 1970 skončila, i nebýt okupace. „Už v devětašedesátém jsem se chystala na ,přestup‘ do Národního divadla. (…) Důvod byl prostý: šéfem činohry měl být právě František Pavlíček, s nímž jsme byli ,spřízněni volbou‘.“
Nepíšeme ale alternativní historii. „Když jsem si 7. dubna přečetla ve Večerní Praze noticku o okamžitém odvolání Pavlíčka z ředitelského postu, ještě téhož dne jsem ho písemně požádala o rozvázání pracovního poměru. Odešla jsem tedy dobrovolně.“ K protestnímu odchodu se tehdy odhodlávala řada vinohradských umělců, ale nakonec výpověď dala jen herečka Vlasta Chramostová a právě Helena Šimáčková. Píše v ní svému řediteli: „Funkci dramaturga v Divadle na Vinohradech jsem přijala z Tvého podnětu a s podmínkou vzájemného respektování názorů a stanovisek a co nejoptimálnější spolupráce dramaturgie s Tvým uměleckým vedením. Rozhodnutí rady NVP o Tvém odvolání z funkce uměleckého ředitele (podle mého názoru nespravedlivé a pro další vývoj Divadla na Vinohradech velmi problematické) anuluje možnost mého dalšího působení v tomto divadle. (…)“
Profesní kariéra se pro Helenu Šimáčkovou tímto odvážným, svobodným gestem ve své první fázi uzavírá. „První dámu české dramaturgie“ čeká až do důchodového věku dvacet let práce písařky ve stavebním družstvu a později knihovnice. I tato násilná kariérní disrupce je typická pro úděl významné části československých intelektuálů, kteří se při svém nástupu do praxe identifikovali s komunistickou ideologií, aby se pak snažili tento omyl svou prací napravit.
V září roku 1990 se na Vinohrady, vedené tehdy Jiřinou Jiráskovou, Helena Šimáčková vrací, a otevírá tak druhou, neméně významnou kapitolu svého dramaturgického působení. Budeme se jí věnovat v příštím čísle.
Helena Šimáčková – první žena v dramaturgii DnV