LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORRád jsem někde ukotvený

​Zuzana Paulusová

Jan Šťastný, zkušený herec a respektovaný dabér, patří k předním členům vinohradského hereckého souboru. Od roku 1992, kdy na Vinohrady přišel, si zahrál role nejrůznějšího typu a žánru. Vytvořil velké postavy světového dramatického repertoáru, klasické komediální role, ale třeba také postavu Karla Čapka. Jeho zatím poslední, 52. rolí, je Král vodní říše v inscenaci Ondina, jejíž premiéru jsme uvedli 17. ledna 2026.

​Jan Šťastný jako Tita-Nane, s Vendulkou Křížovou (Checca),
Hanou Maciuchovou (Paní Libera) a Ladislavem Frejem (Isidoro)
v komedii Carla Goldoniho Poprask na laguně, r. Ladislav Smoček, 1994První herecké zkušenosti jsi získal už v dětství…

Pocházím ze Zlína, kde bylo studio dětských filmů a režiséři občas doplňovali obsazení žáky zlínských škol. Asi ve třetí třídě jsem byl vybrán do dětského seriálu Večerníčku a pak jsem se ocitl před kamerou ještě dvakrát, ale žádný velký význam jsem té zkušenosti nepřikládal. Na gymplu jsem spíš náhodou začal hrát amatérské divadlo a vydržel u toho čtyři roky. Uvažoval jsem o studiu medicíny po vzoru mojí maminky lékařky, ale vedoucí našeho souboru Věrka Nováková, herečka zlínského divadla, mě přesvědčila, abych nezávazně zkusil přijímačky na DAMU. Ze 400 uchazečů brali deset – a mě vzali. Najednou jsem byl na DAMU a první dva roky mi nebylo jasné, co tam dělám a jestli jsem tam správně. Hodně mi pomohla Jana Hlaváčová, která mě učila, probudila ve mně touhu se herectví věnovat, a hlavně pocit, že to má smysl a větší váhu a sílu, než jsem vůbec tušil. Postupně mě otevírala, podpořila ve mně odvahu, já jsem třeba neuměl nahlas křičet. Dala smysl tomu, co dělám, a díky tomu jsem u herectví mohl zůstat.

Po DAMU jsi získal angažmá v Národním divadle, ale po několika letech jsi přešel na Vinohrady. Proč?

Některé události mého života mne předbíhají. Ke konci studia na DAMU jsem uvažoval o některém oblastním divadle, a přišla nabídka z Národního divadla. Dostal jsem se tam ke krásným rolím a měl jsem čest stát na jevišti s plejádou velkých herců a hereček, například s pány Hrušínským, Kemrem, Rösnerem, samozřejmě s Janou Hlaváčovou, Frantou Němcem a dalšími. Ale zároveň jsem byl v těch zlatých portálech s bardy na jevišti neustále jakoby lehce v předklonu z bezmezné úcty a z respektu. Svým způsobem to byla zavazující nesvoboda. Když přišla nabídka od tehdejší ředitelky DnV Jiřinky Jiráskové, vyžádal jsem si rok odklad, a protože se za rok nic nezměnilo, její nabídku jsem přijal.

A jaký byl tvůj příchod na Vinohrady? Jsou tady přece také zlaté portály a byli a jsou tady bardi…

Vstoupil jsem do budovy a už u vrátnice jsem měl pocit, že jsem doma. Jako by mě ten dům vzal pod svá křídla a stejně tak i lidé v něm. Bylo to jiné než v Národním, kde jsem měl pořád z něčeho tak trochu strach.

Máš v herecké knížce zapsáno 52 rolí. Vzpomínáš na některé z nich víc než na jiné?

Rád vzpomínám na svou první vinohradskou inscenaci Duše krajina širá a na setkání s jejím režisérem Ladislavem Smočkem. Podruhé jsem se s ním setkal při práci na téměř legendární inscenaci Poprask na laguně. Ocenil jsem, že režisér Smoček u nás všech dosahoval laskavým slovem toho, čeho se někteří režiséři snaží dosáhnout křikem. Za léta své praxe jsem zažil spoustu inscenací a řadu režisérů a přikláním se ke způsobu práce, který je laskavý, tolerantní, vstřícný a bez osobních dehonestací. Během zkoušení sami sebe rozebíráme a leckdy to není snadné. A zároveň musíme spoustu věcí ustát. Někoho úplně rozložit a pak ho znovu skládat je možná sice metoda, ale já preferuju jiný způsob práce. Rád vzpomínám i na Novákovu inscenaci Hubačova Krále Krysy, skvěle se mi při ní spolupracovalo s kolegou ze šatny Sváťou Skopalem a měl jsem díky ní možnost naplno cosi prožít. Říkám tomu „pustit city a všechno na špacír“ a pak to nějak poskládat a uhladit. Po každém představení jsem byl hodně, ale krásně unavený. Divadlo považuju za jistou formu teatroterapie, arteterapie. A mám ho rád, protože se při něm každou vteřinu něco děje. Je to živé umění a tím je nenahraditelné.

Od roku 1992 jsi členem souboru DnV. Řada kolegů odešla na volnou nohu, co tě v souboru drží?

Jsem rád někde ukotvený a platí to i v soukromém životě – rodina má pro mne zásadní význam. Práce, kterou dělám, mě naplňuje a baví a čas strávený na jevišti si užívám. Jeviště považuju za zázrak. I když zrovna nehraju, do divadla chodím rád. Sednu si na své místo v šatně nebo zajdu do rekvizitárny na kávu a mám pocit, že jsem ve svém druhém domově. Jednu dobu jsem o volné noze uvažoval, ale divadlo má svůj provoz, je to závazek a já ho nechci dělat jen napůl.

​Jan jako Král vodní říše, s Kateřinou Elizabeth McIntosh (Ondina),
Jean Giraudoux: Ondina, r. Juraj Deák, 2026Jsi zároveň zkušený dabér – dabing tě také baví stejně jako divadlo?

Je to trochu jiné řemeslo, ale vyžaduje také herecký výkon, nemělo by jít jen o pouhý překlad textu. Je třeba do něj vložit i něco ze sebe. Na dabingu mě baví, že se s hercem, kterého dabuju, můžu – jak tomu říkám – „rozdýchat“.

Tvoje zatím poslední role – impozantní Král vodní říše v inscenaci Ondina – má až magické nebo pohádkové atributy. Klade taková role jiné nároky na způsob herectví než u jiných dramatických postav?

Král vodní říše je také dramatická postava, ale zároveň dává možnost si v hereckém projevu dovolit i něco víc – něco lehce nadpřirozeného, mystického, něco na pomezí mezi naším světem a vodním světem, co bych v reálné postavě uplatnit nemohl. Hlas můžu položit jinak než třeba v konverzační komedii, můžu se jinak pohybovat, čarovat rukama, i když jinak používám spíš úsporná gesta… Tato role to ale umožňuje a to je na ní zábavné a osvobozující.

Co tě baví kromě divadla?

V poslední době mě hodně baví načítat audioknihy. Snažím se knihu pro posluchače ozvláštnit a zaujmout je. A v civilním životě jsem se stal chalupářem, na chalupu rádi jezdíme celá rodina. Je to uzemnění – chodit bos, strčit prsty do hlíny, uříznout kus dřeva… Jsem rád, že to baví i čtrnáctiletého syna Ondřeje. A mým druhým koníčkem byly motorky. Přiznám se, zrovna jsem si koupil novou a těším se na ten „vítr ve vlasech“.

Nedávno jsi oslavil kulaté narozeniny. Máš nějaké soukromé a profesní přání?

Samozřejmě si přeju být zdravý, to je podmínka, abych mohl dál dělat to, co mám rád, a věnovat se taky dospívajícímu synovi. Kdyby to klapalo tak, jak to klape teď, budu nejšťastnější na světě. A to profesní? Aby mě dál potkávaly úkoly, které stojí za to, abych dokázal vybalancovat práci i soukromý život. A abych dokázal vnímat, že v životě jsou okamžiky běžné a okamžiky vzácné, a ty vzácné uměl prožívat s plným vědomím.