2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
Režisér Jiří Menzel byl uměleckým šéfem DnV v letech 2000–2003.V rubrice Vinohradské události nabízíme už od jubilejní sezony 2017/2018 čtenářům, kteří se zajímají o vývoj našeho divadla, dílčí sondy do jeho historie. Nikdy to nebyl souvislý, historizující, „akademický výklad“. Při popularizaci klíčových proměn správy divadla, jeho budovy a souboru, při portrétování zdejších významných umělců, při rekonstrukcích výjimečných inscenací jsme se však se všemi autory snažili postupovat chronologicky a pečlivě se opírat o dostupné teatrologické zdroje. Abychom mohli seriózně pojednat o tom, co divadlo, jeho soubor a jeho diváci zažívali během normalizace, dokonce jsme onen zdrojový divadelněvědný výzkum sami iniciovali a podíleli se na něm.
S těmito „výlety“ za událostmi jsme na konci minulé sezony dospěli až do začátku devadesátých let, do času obnovené svobody. Poslední kapitolku Vinohradských událostí jsme věnovali výběrovému řízení, které nahradilo předchozí totalitní mocenskou nomenklaturní praxi a přivedlo do zdejší ředitelny herečku Jiřinu Jiráskovou.
Podobně jako v jiných oborech společenských a historických věd není oněch dnes už více než třicet pět let svobodného vývoje české společnosti a kultury systematicky a důkladně probádáno tak, aby jeho výsledky byly podrobeny nezbytné kritické, akademicky reflektované diskusi. Do zdejších „nevzkvétajících“ luhů a hájů (budeme-li parafrázovat slavný první novoroční projev Václava Havla) nezadržitelně vtrhla po odstranění zdí a ostnatých elektrických hraničních plotů fyzické železné opony, zejména však po zázračné renesanci duchovního veřejného prostoru zalitého živou vodou kritického myšlení, takřečená „tekutá modernita“. Tímto souslovím stav překotného civilizačního rozvoje výstižně označil Z. Bauman. Každý, kdo zkusil v mořském příboji zaujmout pevný a nezměnitelný postoj, dobře ví, jak obtížné je ho po delší dobu udržet. K tomu je třeba nejen vnitřní pevnosti, ale především hlubokých základů. Ty je nutné položit – a to je něco, co je třeba odpracovat.
Miroslav Moravec během svého angažmá v letech 1996–2004
vytvořil na Vinohradech asi 20 rolí.„Jak jako – odpracovat? Když máme svobodu dělat si, co chceme?“ Po opojení svobodou přicházelo už v roce 1990 poznání, že česká (československá) společnost odpracováno zkrátka nemá a odpracovat tento vnitřní dluh, který byl (a dosud některými je) zalháván, bude zatraceně těžké. Základy jsme začali budovat záhy, vznikla celá řada nových institucí (včetně „instituce“ nového státu – České republiky), řada institucí zanikla a řada z nich – včetně těch, které tvoří „české divadelnictví“ – se zásadně proměnila. Dělo se to ve velkém i v malém. Občas zbrkle, často naivně, se skvělými úspěchy, ale i s velkými chybami, z nichž některé byly různými „zájmovými skupinami“ a šikovnými „šíbry“ do složité struktury společnosti naordinovány záměrně zlovolně.
Kriticky akademicky reflektovat procesy, které, stejně jako mořský příliv a odliv, nespočinuly, aby na ně mohlo být nahlédnuto s odstupem, je obtížné. Ta obtíž tkví i v tom, že my všichni, kteří jsme v té „tekuté“ době žili, kormidlovali, veslovali či jen byli proudy unášeni, jsme spolupodílníky úspěchů a spoluviníky proher naší společnosti. To jsme si uvědomili i nad „malou“ historií Divadla na Vinohradech po roce 1990. Namísto podloženého výkladu můžeme napsat „obhajoby“ či „obžaloby“, možné a spravedlivé je napsat jen subjektivní vzpomínky a nechat „akademické“ zpracování novodobé historie na někom, kdo je schopen udělat to s dostatečným odstupem.
A tak v dalších pokračováních rubriky Vinohradské události budeme postupovat jinak než doposud. Pokusíme se spolu se čtenáři (a pamětníky) nahlédnout onu proměnlivou dobu prostřednictvím připomenutí osobností, které v průběhu více než tří dekád do našeho divadla přišly, ovlivnily jeho podobu a tvorbu a které už, žel, opustily jeviště tohoto světa. Jejich dílo je tedy uzavřeno, a je tak možné ohlédnout se za ním s kritickým odstupem, ale i s pochopením a vděčností.
Devadesátky – jak naložit se svobodou?