2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / V - LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Zdeněk Palusga (Bard)
ve Steigerwaldově Komedii o pronásledování a umučení dr. Šaldy.
Důležitým prvkem scény k této inscenaci je „bustový háj“…V repertoáru naší Studiové scény nabízíme divákům hru Karla Steigerwalda Komedie o pronásledování a umučení dr. Šaldy. Marek Holý v ní exceluje ve dvojroli pragmatického divadelního principála Nývlta a jeho generačního souputníka, nabubřelého dramatika Šaldy. Šalda se snaží po předchozím diváckém neúspěchu vnutit Nývltovi novou hru, poukazuje přitom na své nesporné předchozí autorské zásluhy. Mezi nimi kmitá Janou Kotrbatou skvěle zahraná herečka Mexbauerová; té se postelová diplomacie vymkne z rukou. Scénograf Karel Čapek, kterého režisér Šimon Dominik pozval ke spolupráci, vybudoval na horizontu scény „bustový háj“, replikující „vinohradský Slavín“ na prvním balkoně našeho divadla. Protlačí Mexbauerová nového Šaldu na Nývltovo jeviště? Nebo to skončí poctou již nehratelnému autorovi v podobě další busty ve foyer divadla?
Diváci, kteří se díky slovům „umučení“ a „pronásledování“ v titulu komedie obávají existenciálního, drastického dramatu, se nemohou více mýlit! Dramatik Steigerwald napsal hodně jedovatou a sebeironickou komedii o „mukách“ a „fobiích“ ješitnosti, kterými my, lidé od divadla, rádi přifukujeme význam své práce a velikost svého talentu. Divadlo na Vinohradech si v této komedii dost povážlivě utahuje samo ze sebe. To svědčí o tom, že se v zákulisí zase nebereme až tak vážně, abychom se zaživa neproměnili ve své vlastní pomníky.
To se přihodilo v minulosti i tak intelektuálně bystrému muži, jako byl význačný český kritik F. X. Šalda. S činohrou Národního divadla se ve třicátých letech několik let soudil a skutečně si nakonec rozsudkem vynutil neúspěšné jevištní uvedení své hry Zástupové. Sebekritičnost k vlastnímu dílu tomuto brilantnímu kritikovi chyběla – a toho využil Steigerwald v titulu své komedie.
Kdo z nás, nejen u divadla, by nechtěl, aby po něm něco zůstalo? Nejen dílo, ale také pomník – když už nic jiného, tak aspoň busta – toto dílo připomínající. Lidská přirozenost způsobila, že i v naší divadelní budově byly v pomníkových časech instalovány zmíněné busty. Dílo některých osobností, které jsou na nich portrétovány, i dnešní kulturně vzdělaný divák zná, u jiných tápe.
S pomníky je to u nás vůbec těžké. Jsou vztyčovány „na věčnou paměť“ a pak zase bořeny, aby se na skutky monumentalizované osobnosti raději zapomnělo. V padesátých letech jsme v Praze na Letné měli jeden takový pomník, ze kterého se záhy stal zapomník – sochu
J. V. Stalina, největší ve vazalských státech Sovětského svazu.
… odkazující na řadu bust českých divadelníků a divadelnic,
umístěných na I. balkoně našeho divadla.Jeden z vinohradských bardů, herec Vladimír Šmeral, který v době budování letenského Stalinova pomníku a jeho následné likvidace sehrál na našem jevišti – znamenitě – řadu hlavních postav, svou bustu v divadelním „bustovém háji“ má. Skromnější, ale sochařsky zdařilejší portrét režiséra a poválečného ředitele Jiřího Frejky je od Šmeralovy busty dostatečně daleko. Vladimír Šmeral (spolu s dalšími vinohradskými komunisty) udělal ledacos podlého pro to, aby Jiří Frejka po únorovém puči roku 1948 musel divadlo opustit. Jeho zášť vůči výjimečnému režisérovi, který si ovšem dovolil neobsadit Šmerala do role Hamleta, šla až za hrob. I poté, co nešťastný Frejka roku 1952 spáchal sebevraždu, trval Šmeral na vyšetření vykonstruovaných ideologických obvinění. Také takový odpudivý příběh zbytnělé ješitnosti a jejích zničujících důsledků nám dnes busty ve foyer divadla mohou připomenout. A varovat nás před zpupnou divadelnickou ješitností, o které ve veselohře pojednává i inscenace „Šaldy“ na naší Studiové scéně.
Přijďte se na tu komedii podívat a při cestě z divadla možná uvidíte naše vinohradské busty ještě v trochu jiném světle. Uvádíme 30. ledna a 13. února 2025.