2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / V - LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY
Vladimír Čepek
Režisér Martin Čičvák na zkoušce inscenace Peer GyntS Vinohradským divadlem spolupracuješ už přes deset let, tvojí zatím poslední inscenací bylo Dykovo Zmoudření Dona Quijota. Co se ti vybaví, když se řekne Divadlo na Vinohradech?
V první řadě je to pro mě jedna z nejideálnějších divadelních budov v Československu, protože ten prostor je nejen velkorysý, ale zároveň ctí herecký detail, takže i herci jsou v tom prostoru architekturou. Já sám za sebe se v těchto „barokních“ portálech cítím nejbezpečněji a nejlépe a Divadlo na Vinohradech splňuje přesně to, co bych od divadla chtěl, po čem bych v divadelní budově toužil: jak daleko je divák, jak velké je jeviště – je ideálně hluboké, ideálně široké. Ale nejen to. Mám také jisté lidské i umělecké vazby se souborem, s mladým souborem Divadla na Vinohradech. A asi to nejdůležitější je, že se mi okamžitě vybaví Ondra Brousek, jeho dar sdělného myšlení, jeho způsob herectví. Už jeho obsazení je dramaturgií, on už je výkladem té věci, kterou zkoušíme. A velice poutavým výkladem. Takže pro mě je to asi ze všeho nejvíc osobnost multitalentovaného Ondřeje Brouska.
Na které ze svých vinohradských zkoušení nejvíce vzpomínáš?
Vrátil bych se ještě k Ondrovi Brouskovi a připomněl bych cestu, kterou jsme spolu absolvovali co do myšlení o dramatické literatuře. Nejen naše první společné zkoušení Frischovy Andorry, kdy jsem na Vinohrady přišel poprvé, sestava souboru byla jiná a já jsem byl v jistém smyslu strašně nervózní – stát před tolika slavnými cizími lidmi… Ale vzpomněl bych zejména na Peera Gynta, neskutečně obtížný text. Pamatuji si, že jsem jednu generální zkoušku musel zastavit, protože jsem na Ondrovi viděl totální vyčerpání. Musel jsem se domluvit se souborem, abychom věděli, kdo kdy táhne, aby i on mohl chvilku odpočívat. Soubor to pochopil, všichni se snažili držet tu energii, aby on nemusel táhnout všechny a všechno. U této inscenace mám pocit, že ačkoli se až tolik nesetkala s ohlasem publika, já sám za sebe jsem zcela naplnil to, co tato látka chce a co vyžaduje. Je to jeden z Everestů divadelní literatury a mám k ní velký sentimentální vztah.
Začínáme zkoušet Velkého Gatsbyho podle románu Francise Scotta Fitzgeralda. Čím tě tato látka fascinuje?
Co se týče tohoto románu Francise Scotta Fitzgeralda, málokomu se podaří popsat tak intenzivní večírek a tak bolestivé střízlivění z toho večírku. Jak je v něm vyvážená bolest a rozčarování s tím, co všechno bylo investováno do splnění něčího snu. Fascinuje mě, kolik energie dokázal Gatsby investovat, aby oslovil a přilákal jednu dívku. Jak neuvěřitelně tragicky to všechno dokáže skončit, jak lehce se sen dokáže rozplynout. Myslím si, že střízlivění a konec jedné velké éry, po které nikdo neví, co přichází, obsahuje i jisté politikum celé věci a důvod, proč text v současné době inscenovat. Protože náš svět se nám začíná rozplývat před očima, rozpadat pod rukama, a my také netušíme, jak to vlastně bude vypadat – nová železná opona, nové napětí v radikálně rozdělené společnosti… Zdá se, že lidé v současné době dokonce mají dost demokracie, která nám dávala bezbřehé možnosti svobody, a najednou existuje skupina lidí, která by se spíš přikláněla k diktaturám a autoritativnímu způsobu vlády. Všichni jenom trochu inteligentní lidé mají strach o svobodu, o respekt, o toleranci, o liberalismus a o to všechno můžeme velice jednoduše přijít a to naše střízlivění zřejmě bude neskutečně bolestivé. Tam někde jsou moje motivy, kterými bych se chtěl zabývat, až začneme text hry číst. Kromě toho, že je to jedna opravdu nádherná love story.
Pokud bys měl tu možnost, na co by ses dnes F. S. Fitzgeralda zeptal?
Zeptal bych se ho, jestli by volil Donalda Trumpa a jak je spokojen s výsledkem amerických voleb. A jestli mu nevadí přítomnost Elona Muska kolem všeho.
… a jedna navíc pro Martina Čičváka,
režiséra inscenace Velký Gatsby