2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / IV - PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
V pátek 17. listopadu 1989 uvádělo Divadlo na Vinohradech reprízu inscenace mé hry Urmefisto. Zaznělo v ní i toto: „Takhle to už přece nemůže zůstat. / Města se zmítají, dmou se a úpí / nad jizvami zbabělých zvedá důtky strach. / To, co se děje, už přesáhlo meze. / Chcete se zaprodat nečinností?“
Shromáždění členů uměleckého souboru DnV v prostorách divadlaS jistou nadsázkou lze tvrdit, že vinohradský repertoár byl na listopadové události roku 1989 dobře dramaturgicky připraven. Od vzdorovitého gesta Edygeje (P. Haničinec) v Ajtmatovově Dni delším než století („Ne, nebudu mlčet!“), Krysařovy (M. Stropnický, V. Merta) naléhavé výzvy k vyvětrávání nedýchatelného smogu malosti (Dyk: „Proklatě, jak naše zalhána bytost.“), občanského soudu nad Sofoklovým Oidipem, kdy Chór (I. Racek) seděl uprostřed diváků (Skácel: „Nejen bohové nám, i my bohům máme co vyčítat.“), přes revokaci svatého Václava a jeho pomníku zkrápěného spolu s demonstranty vodním dělem v Hálkově Závišovi z Falkenštejna (Skoumal: „Svatý Václave, neopouštěj nás…“), až po osvobozenou Markétku (H. Maciuchová) levitující nad hořící Moskvou pětiletky ateismu v Bulgakovově Mistrovi a Markétce („Svoboda. Cítím vítr ve vlasech. Člověk chce být svobodný.“)
Zprávy o masakru průvodu na Národní třídě jsme v zákulisí ještě během druhé části představení získávali z vysílání Svobodné Evropy. Týž večer se po premiéře v tehdejším Realistickém divadle v jeho klubu sešli také otřesení účastníci policejní brutality. Celou noc se pak k Realistům telefonicky svolávali divadelníci na sobotní druhou hodinu, aby se poradili, jak dál.
Těžko si představit, že by StB o tomto spontánním mítinku nevěděla. Stačilo přistavit několik antonů a účastníky sebrat – bylo by po následující divadelní stávce, ale divadla by tak jako tak nehrála, vždyť část českého herectva by „seděla“. Hrát, či nehrát? Měla by se divadelnická „šedá zóna“, v níž se už hojně podepisovala petice za propuštění vězněného Václava Havla a potom i Několik vět, spokojit s dalším prohlášením, nebo tak, jako to udělali na podzim protestující divadelníci v tehdejší NDR, otevřít divadla společenské diskusi, a alespoň částečně tak nahradit cenzurovaná média? K silnější formě protestu vyzývalo už o sobotním dopoledni přijaté prohlášení studentů, kteří zformovali stávkový výbor. Po velmi emocionálním jednání i divadelníci rozhodli o tom, že divadla vstoupí do stávky a místo svých představení budou pořádat diskusní setkání s diváky. V prohlášení, zformulovaném na místě, byly také pojmenovány požadavky, a protože každý příběh, i příběh revoluce, má směřovat k nějaké pointě, prosazena byla i představa manifestační generální stávky 27. listopadu.
Stávkové divadelní mítinky měly neopakovatelnou atmosféru.
Tu sobotu 18. listopadu se na Vinohradech ještě hrálo odpolední představení Čapkova Loupežníka. Sotva za ním po děkovačce spadla opona, začali herečky a herci z obsazení svolávat kolegy. V 17.00 hodin se sešla podstatná část vinohradského souboru a zaměstnanců divadla. Opět se vzrušeně diskutovalo, také o tom, že za neuskutečněná představení mohou diváci požadovat vrácení vstupného a výpadek tržeb ohrozí hospodaření divadla. Většina přítomných proto podepsala čestné prohlášení, že onen případný deficit divadlu uhradí ze svých prostředků. Rozhodlo se, že na každé plánované (a předem vyprodané) představení bude divadlo připraveno, scéna bude postavena, herci i zákulisní personál na svých místech a v okamžiku, kdy moc přijme požadavky stávkujících, začneme hrát.
V sobotu večer se zvedla opona a na jevišti byla připravena dekorace pro reprízu těžce do repertoáru vybojovaných Topolových Hlasů ptáků. Scéna byla plná herců a pracovníků divadla. Dramaturg divadla, který je i autorem tohoto článku, za soubor vyhlásil divadelnickou stávku. Promluvili účastníci masakru na Národní třídě. Diváci se k výzvám studentů a divadelníků manifestačně přidali.
Není mi známo, že by za celý listopad a prosinec, kdy se místo plánovaných představení konaly stávkové mítinky s publikem, požádal někdo z diváků o navrácení vstupného.
Listopad 1989 v Divadle na Vinohradech