2023
2024
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2023/2024 / II – ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Laskaví čtenáři této rubriky vědí, že se v ní její autor už několik let pokouší dívat za oponu a portály vinohradského jeviště a ukázat, co se děje ve zdejším divadelním zákulisí.
Za vinohradským zákulisím je parkoviště, kam téměř každé ráno
přiváží kamion kulisy na večerní představení.Na dvojlomnosti mezi tím, „co se jeví“, co tedy má mít pozorovatel před očima, a co je skryto „za tím“, stojí celý mnoho staletí pěstovaný divadelní druh činohry. Jak už sám český název napovídá, zabývá se činohra lidskými činy, skutky, tím, jak my lidé spolu jednáme. Kdyby příčiny, způsoby a důsledky lidského jednání nebyly pro člověka věčnou otázkou, nevynalezli by naši předci divadlo. Ta otázka se, samozřejmě, netýká zdaleka jen na scéně předváděných příběhů. Pokládáme si ji i v běžném životě, protože i tam nám zkušenost napovídá, že lidé svým jednáním často zakrývají jeho cíle, že volí scénické (odborníci říkají „sebescénující“) prostředky, aby se navenek jevilo něco jinak, než je skryto uvnitř.
Na „jevišti“ se vyjevuje to, co se „v zákulisí“ připravuje. Hra herců, ztvárňujících postavy dramatu, ukazuje divákům, co je neviditelné – tedy to, co se za činy a prohlášeními postav skutečně skrývá, z čeho jaksi hlubinně vyvěrají. Půvabem herectví a činohry je právě ona podivuhodná schopnost zviditelňovat neviditelné. Tím se – pokud je drama poctivě a dobře napsáno a jeho inscenace dobře nastudována – stávají herectví a činohra nenahraditelným zdrojem pravdivého poznání.
Pravdomluvnost divadla vychází i z toho, že diváci vědí, že to vše je jen hra, že za jevištěm je zákulisí, které umožňuje uskutečnit onen mirákl – vidět neviděné. (Etymologicky se také „divadlo“ neodvozuje od slovesa „dívat se“, ale od slovního kořene „div“, v nějž vychází to, co v případě zdařilého představení diváci pociťují – divení se, údiv, podiv, setkání se s podivuhodným.)
Žijeme ale v časech všepohlcující nedůvěry, která jedněmi ústy státotvorně hlásá „transparentnost“, a druhými konspirativně pokřikuje, že za tím vším, co víme o zákulisí společenských dějů, se ve skutečnosti skrývá ještě něco jiného, ukrytí hybatelé, spiklenci, zednářské lóže, ilumináti, mimozemšťané a tak dále a tak podobně, stačí jen otevřít některé dezinformační stoky.
S pandemií nedůvěry ochromující naši civilizaci se činohra jako jeden z výpěstků kultury sebepoznání společnosti snaží vyrovnat a tematizovat ji. Připustíme-li ale, že za „zákulisím“ lidských skutků je ještě další „zákulisí“, které aranžuje i to neviditelné, co jsme schopni divadelními prostředky vyjádřit, a přivedou-li nás vlny transparentnosti a její ošklivé sestry konspirace až k řetězení těchto „zákulisí zákulisí“ do nekonečna, přestane být divadlo místem, kde je možné – alespoň po dobu trvání společného zážitku z představení – scelit společnost.
Při početněji obsazených inscenacích, jako je např. Danny Smiřický,
je parkoviště zcela zaplněné auty různých značek.Všem konspirátorům a hlasatelům krystalické transparence však můžeme otevřeně přiznat: za zákulisím Vinohradského divadla je – parkoviště. Velká železná vrata na zadní straně naší oprýskávající budovy jsou přístupem, kterým přivezené kulisy stěhují naši pracovníci „pod jeviště“. Proto na parkovišti čas od času stojí přívěs řečený „méblák“ a čas od času přijíždí tirákový tahač, který jej přiváží a odváží. Řidič přitom odvážně manévruje mezi zaparkovanými vozy.
Nedůvěřivci tak mohou i podle stavu parkoviště poznat, co se v divadle právě zkouší či hraje. Početněji obsazené inscenace skýtají pohled na prostor „služebního parkoviště“, vymezený cedulemi a čárami a zaplněný vozidly nejrůznějších značek. Kdo chce vědět, co „je za tím“, rozezná přeplnění parkoviště při repríze Balady pro banditu, Vzpoury lásky či Dannyho Smiřického od ukázněně zaparkovaných vozů při komornějších inscenacích, jako je Člověk nikdy neví či Obchodník s deštěm. Ale protože se naše divadlo deklaruje jako „velká činohra“, je samozřejmě přeplněnost plácku „za zákulisím“ obvyklejším úkazem. Je-li parkoviště poloprázdné či prázdné – jako o prázdninách – pak se nehraje.
Zvláštní kapitolou je způsob, jímž se parkoviště po konci představení či zkoušky „rozjíždí“. Jaksi fyzikálně není možné, aby všichni, kdo spěchají, stáli na okraji a mohli bez problémů nasednout a odjet. Hemžení herců, muzikantů a techniků s klíči, ano, i nervózní telefonování kolegům, kteří spěchajícího „zaparkovali“, patří k výjevům ze „zákulisí zákulisí“.
Za železnými vraty zákulisí se tedy repertoár našeho divadla jeví náhodnému divákovi ve zcela jiné, divadelních „divů“ prosté podobě.
Jako dramaturg divadla je autor těchto řádků odpovědný za to, že se při řadě inscenací parkoviště beznadějně přeplní. Přesto však – také v zájmu diváků – trvá na programu „velké činohry“. Proto sám nejčastěji cestuje do divadla městskou hromadnou dopravou. A radí to i laskavému čtenáři. Tím spíš, že si po divadelním zážitku bude moci dopřát drink a vše si vychutnat bez starostí s parkováním a hrozícím odtahem vozu.