LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORBritská dramatička Nina Raineová:
V závěru jsem byla skutečně dojatá

​Jiří Janků

V úterý 16. května proběhla ve Vinohradském divadle česká premiéra nové inscenace Bach & synové v režii Juraje Deáka. Hru napsala současná britská dramatička Nina Raineová a bylo pro nás velkou ctí, že přijala naše pozvání a osobně se slavnostního večera zúčastnila. Při té příležitosti jsme ji požádali o krátký rozhovor.

​Nina Raineová a režisér Juraj Deák
při děkovačce na premiéře inscenace Bach & synovéJak jste se vlastně dostala k divadlu?

Víte, já pocházím z literární rodiny – otec byl básník, maminka překladatelka. Její předkové pocházeli z Ruska, mým prastrýcem byl Boris Pasternak. Vyrůstala jsem v Oxfordu, v takové drsnější části města, a odmala jsem byla obklopena literáty. Často k nám chodíval na návštěvu například dramatik David Hare, a spisovatel Martin Amis byl dokonce mým kmotrem. Můj tatínek kdysi napsal hru, která se jmenovala „1953“. Byla to variace na Racinovo drama Andromaché a pro mě to byl takový první vhled do divadelního světa. Když mi bylo přibližně jedenáct let, začala jsem divadlo vnímat intenzivněji, jako něco okouzlujícího, takový svět ve světě, který se řídí vlastními pravidly.

Znamená to, že jste později divadlo studovala?

Ne tak docela. Studovala jsem na Oxfordu literaturu a v rámci školy jsem s kolegy založila divadelní skupinu a začala režírovat. Naše divadla nejsou, až na pár výjimek, repertoárová, nemají své vlastní soubory. Nazkoušíte hru a ta se pak hraje tak dlouho, dokud jsou diváci ochotni chodit. Například v Oxfordu byla tři divadla a ta počítala i se studentskými projekty. Bylo to tak, že jste si museli vybrat hru, sehnat herce i tým a přesně popsat váš inscenační záměr. To vše se následně muselo předat výběrové komisi, která to celé posoudila, a pokud jste měli štěstí a zaujali jste, dostali jste prostor na zkoušení a hraní a také finance na provoz. My jsme tehdy docela obstáli, a tak jsem tam nakonec režírovala hned několik her.

Pak jste se ovšem přestěhovala do Londýna…

Ano – a tam to bylo velmi podobné. Snažila jsem se nabízet své projekty do nejrůznějších divadel a doufala, že se někde něco ujme. A kupodivu se to docela dařilo, takže jsem se pomalu posouvala do stále prestižnějších divadel. Je to tvrdá práce, nevím, jak je to tady u vás v Česku, ale v Londýně se úspěch inscenace velmi často odvíjí od toho, co o ní napíší kritici. Já se při premiérách vždy celá klepu a bojím se, jak inscenaci přijmou.

A od režie byl už jenom krůček k psaní vlastních her?

Dá se to tak říci. Já měla vždy ráda Čechova a líbili se mi i současní autoři, jako Joe Penhall, Martin McDonagh či David Mammet. Ale začala mě bavit představa, že bych si třeba mohla něco napsat sama. Tak jsem to v roce 2006 zkusila a napsala hru Rabbit (Králík), kterou jsem pak sama režírovala v divadle Old Red Lion Theatre. A – světe div se – získala jsem za ni cenu divadelních kritiků jako nejnadějnější začínající autorka.

Dosud jste napsala šest her. Která z nich byla nejúspěšnější?

Objektivně hodnoceno to byla asi hra Tribes (Kmeny), která se po premiéře v Royal Court Theatre začala hrát po celém světě – v Austrálii, Severní i Jižní Americe a také v kontinentální Evropě. Její uvádění je poměrně náročné, neboť hlavní hrdina je hluchý a já jako autorka trvám na tom, aby ho hrál hluchý herec.

Proč?

Víte, věřím tomu, že dobrý herec dokáže hluchou postavu skvěle zahrát. Jsem ale přesvědčena, že pro celý soubor, který hru studuje, je skutečně hluchý herec velkou výzvou. Už při zkoušení musíte hledat jiný druh komunikace, než jste zvyklí, a celý takto strávený proces zkoušení se pak v inscenaci nějak přirozeně propíše.

Zdá se, že v Česku nyní zažíváte velký boom. Pražský Činoherní klub před pár týdny nastudoval vaši hru Konsent a nyní má premiéru hra Bach & synové. Jak to vnímáte?

Jsem nadšena. Opravdu, jsem moc ráda, že je tady o mé hry zájem, a také moc děkuji za to, že jste mě pozvali na premiéru. Já jsem totiž v České republice nikdy nebyla.

Premiéra už je za námi, tak se vás snad mohu zeptat, zda jste měla nějaké obavy z toho, jak se hry zhostíme.

Obavy určitě ne, já se moc těšila. Tahle hra se zatím hrála jen v Londýně a já si o ní od začátku myslela, že má naději na život i mimo Anglii. Cítím, že téma, které zpracovává, je takové celosvětové. Byla jsem moc zvědavá, jak to celé uchopíte, a přiznám se, že jsem byla i trochu nervózní, protože jsem si moc přála, aby to tady fungovalo.

A jak se vám tedy představení líbilo?

Moc, opravdu moc. I když nerozumím vaší řeči, naprosto všechno jsem pochopila a celou dobu jsem šla s příběhem. Herci byli skvělí a Bach (Radek Holub) mě okouzlil svým temperamentem, který roli velmi slušel. Líbila se mi také spousta inscenačních a režijních nápadů a nadšena jsem byla z živých muzikantů na jevišti. V Londýně jsme pracovali s nahrávkou a tohle inscenaci hodně povýšilo. A v závěru jsem byla skutečně dojatá – krásné velké divadlo po střechu plné diváků, kteří vám aplaudují, to je opravdu zážitek.

Chtěla byste vinohradským divákům něco vzkázat?

Ano, určitě se přijďte na inscenaci podívat. Budete se smát a budete i plakat… Co víc byste si mohli přát? (smích)

Dovolte ještě poslední otázku. Jaké jsou vaše divadelní plány na následující měsíce?

Po prázdninách budu režírovat hru Toma Stopparda Rock’n’Roll, což je kus, jehož děj se odehrává v Československu od šedesátých let až do roku 1990. Už proto jsem moc ráda, že jsem navštívila Prahu. Moji kamarádi z divadla mi radili, co bych tady měla vidět, abych měla tu správnou inspiraci vzhledem k tomu, co mě čeká. Chtěla jsem spatřit Lennonovu zeď, což se podařilo, a pak jsem měla v plánu poznat nějaké panelákové sídliště. To bychom ale prý museli jet mimo centrum a já jsem tu opravdu jen na skok, takže to asi nestihnu. Prý se mám rozhlížet, až pojedu zpět na letiště – a snad nějaké uvidím.