2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / IX- KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Jen v mytických příbězích dochází k proměnám rázem. Ohlédnete se, a natotata zkameníte. Vypijte kouzelný lektvar, a rázem omládnete. Vždycky je k tomu potřeba vyšší moc. Každodenní skutečnost se ale při proměnách neobejde bez mezifází. Housenka se promění v kuklu, ze které se až po čase vylíhne motýl. Někdy to „proměnné intermezzo“ trvá dlouho. Takovému chroustovi čtyři až pět let v larválním stavu. Budovy zmizí zabedněné pod lešením a procházejí rekonstrukcí. Co se uvnitř kukly děje, pohledem zvenčí nezjistíte. Známé jsou případy, kdy se neděje nic a chroustův vývojový maraton se proti postupu stavby nakonec jeví jako sprint. Kéž by nějaký zásah vyšší moci vykouzlil, že rekonstrukce divadelní budovy na náměstí Míru proběhne také rázem. Nemusí to být za každou cenu natotata, stačilo by, kdybychom se po prázdninách přenesli do opravené a technologicky zmodernizované budovy i s repertoárem a s diváky! Místo toho se však musíme zakuklit a přestěhovat po dobu „proměnného intermezza“ do „náhradního divadla“ v Radiopaláci.
Po několika vlnách výměn sedadel se divácká kapacita hlediště snížila na téměř polovinu původního stavu,
v současné době činí 620 míst.
To jsou samozřejmě obavy, které prožíváme, když začínáme postupně „balit svá zákulisní fidlátka“. A že těch fidlátek je! Co budeme potřebovat v přívětivém, ale přece jen menším prostoru Divadla na Vinohradské? Co je třeba schovat pro dobu po návratu z „azylového bydliště“? A co jsou jen sedimenty sentimentu, kterých se obtížně zbavujeme, i když víme, že už nikdy nebudou k užitku? (Ale sotva je vyhodíš, zjistíš, že právě teď se bez nich neobejdeš.)
Od otevření budovy v roce 1907 prošlo zákulisí divadla ledasčím. Řeč není o zákulisních intrikách, těch – a někdy pořádně dramatických – bylo požehnaně. Řeč je o velkorysém strojním vybavení z dvacátých let minulého století, jehož konstrukce je přičítána Františku Křižíkovi. Systém jevištních stolů nastavitelných elektromotory do různých výšek sloužil scénografům a režisérům téměř sto let. Nyní už je několik let v havarijním stavu zafixován v nehybnosti. Řeč je o devastaci, kterou za protektorátního vyhnanství českých divadelníků způsobili v budově němečtí filmaři. Řeč je o dvou naštěstí nevybuchlých pumách, které ze zákulisí po nešťastném spojeneckém bombardování Vinohrad na konci 2. světové války vynesli z budovy stateční technikáři. Řeč je o budovou otřásajících a obyvatele sousedních domů rušících „jevištních výstřelech“ v dobách bojových a revolučních inscenací Divadla československé armády, kdy divadlo hlásalo, že „slouží lidu“. A také o zásadní proměně osvětlovacích a zvukařských aparatur na začátku sedmdesátých let, o několika vlnách výměn sedadel v hledišti, jimiž se zmenšila divácká kapacita budovy na téměř polovinu původního stavu. To vše zákulisí dokázalo díky generacím svých pracovníků zvládnout. Bylo tu k dispozici mnoho osvědčených zkušeností, o které je možné se opřít. Manévr „zakuklení se“, který nás čeká, ovšem žádnou předchozí rutinu nemá. „Všichni a všechno ven! Nastupují stavaři!“ To bude poprvé.
Pohon zvedacího zařízení jeviště sloužil scénografům a režisérům
téměř sto let.Samo zbudování Vinohradského divadla trvalo od položení základního kamene našim předkům 33 měsíců. Rekonstrukce je plánována na stejnou dobu. Držíme sobě i stavební firmě a investorovi palce: určitě se z kukly vylíhne krásný motýl, a nikoli po letech „larválního“ zpoždění problematický chroust.
Je to nesporně konec jedné epochy. Praha si zaslouží opravené divadlo s moderním technologickým zázemím na výši doby. Takové divadlo měla na Vinohradech ve dvacátých letech minulého století a takové by měla dostat zpět v roce 2029. Na nás v zákulisí bude, aby jak v „náhradním prostoru“ Divadla na Vinohradské, tak po návratu do opraveného domu u nás dál bylo domácím pánem drama, tedy velké příběhy předváděné jednáním postav v krajních situacích. Praha si totiž zaslouží i svou velkou činohru.