2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / IX- KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
Z HISTORIE RADIOPALÁCE
Radiopalác aneb Divadlo na Vinohradské
Ing. arch. David Lameš
Po dobu rekonstrukce budovy Divadla na Vinohradech budeme hrát v náhradních prostorách Radiopaláce na Vinohradské třídě č. 40, tedy v Divadle na Vinohradské.
Radiopalác patří mezi významné vinohradské stavby a jeho historie úzce souvisí s vývojem a historií města Královské Vinohrady. S minulostí této pozoruhodné budovy vás v tomto měsíčníku postupně seznámíme, tady je první díl.
Prodej brambor na Seidlově poli, 1918Historie Vinohrad sahá hluboko do pražské minulosti. Tato oblast, tehdy známá jako Viničné Hory, oddělená od města hradbami z doby Karla IV., byla poseta malými zemědělskými usedlostmi, poli a sady, které navazovaly na hlavní obchodní cesty vedoucí od Koňské brány a brány sv. Jana na východ a na jih. Cesty pojmenované podle měst, do kterých mířily, jsou zřejmě posledními pozůstatky starých Vinohrad. Na počátku 19. století se obyvatelé Prahy zotavili z válek o rakouské dědictví a začali se zajímat o volnočasové aktivity, pro které ale hustě zastavěné město, sevřené hradbami, nemělo prostor. Poloha Vinohrad se ukázala pro tento záměr jako ideální. Počínaje zahradou Kanálka v roce 1782 začali bohatí Pražané v této oblasti skupovat staré zemědělské usedlosti a přeměňovat je v okrasné zahrady s restauracemi a procházkovými okruhy otevřenými veřejnosti.
V roce 1849 byly guberniálním nařízením spojeny usedlosti za Slepou, Žitnou, Koňskou, Horskou a Poříčskou branou, a vznikla samostatná, rozsáhlá obec Vinohrady, v roce 1867 přejmenovaná na Královskou Vinohradskou obec. Rozvoj obce byl ale omezen odříznutím za hradbami a zemským nařízením o zákazu výstavby do 600 sáhů od hradeb bez souhlasu pevnostního velitelství. Na Vinohradech stále převládal venkovský charakter osídlení.
V roce 1875 byla zahájena demolice městských hradeb a na území Vinohrad začaly rychle vyrůstat nové budovy – nejdříve radnice (na dnešním náměstí Míru), v její blízkosti škola (nyní Základní škola pro zrakově postižené, z roku 1878), kostel sv. Ludmily (1888), Národní dům (1893) a jako vrchol dobové občanské vybavenosti Městské divadlo na Královských Vinohradech (stavba zahájena v roce 1905, otevřeno 1907). V bezprostřední blízkosti těchto nových, výstavných budov, obklopeno městem a bloky novorenesančních a secesních činžovních domů, zůstávalo tzv. Seidlovo pole, velká, nezastavěná parcela, jejíž vlastníci, potomci pražské německé rodiny Seidlových, odolávali všem nabídkám na odkoupení tohoto pozemku. Vinohradská záložna se o jeho odkoupení pokusila dokonce několikrát, ale vždy se setkala s odmítnutím. Seidlovo pole se stalo trnem v očích občanů Vinohrad –
stěžovali si na neutěšený stav pozemku, prach a hluk (zejména štěkot psů). Do začátku 20. století se navíc Praha i Královské Vinohrady staly převážně českými enklávami, a německá národnost Seidlových potomků i jejich neochota lukrativní pozemek prodat, a umožnit tak jeho zastavění, byly vnímány jako útok na český charakter města.
Budova Radiopaláce těsně po dokončení, zima 1924V říjnu 1919 se situace konečně změnila – vinohradský velkouzenář Emanuel Maceška přesvědčil Seidlovu vdovu k prodeji a celou parcelu od ní koupil. Rozdělil ji, rohový pozemek, ležící proti jeho stávající prodejně na rohu ulic Budečské a Vinohradské, si ponechal pro stavbu svého objektu. Zbytek rozprodal, část odkoupila i Vinohradská záložna. Nová etapa výstavby v srdci Vinohrad mohla začít.
Ještě před započetím výstavby došlo na Královských Vinohradech, od roku 1922 zaintegrovaných do Velké Prahy, k úpravě městské sítě, aby mohl být dokončen plán města z roku 1889. Nový urbanistický plán Prahy, který byl formalizován Státní regulační komisí v návaznosti na vznik Československa a Velké Prahy, počítal s monumentálními bulváry, a novou parcelu proto posunul tak, aby vznikla třída široká 36 metrů. Celý blok mezi Blanickou ulicí a novou Sázavskou ulicí byl dobře přehledný jak z druhé stany třídy, tak i z přístupové cesty z Václavského náměstí díky přirozené historické křivce v uliční síti u křižovatky s Italskou ulicí.
Na nejrozsáhlejším z prodaných pozemků byl postaven palác Radio neboli Radiopalác podle projektu, který vyšel vítězně ze soutěže na návrh velkolepého společenského a bytového domu pro Ústředí československých poštovních a telegrafních zřízenců. Mělo se jednat o typ tehdy módního multifunkčního paláce, který měl být ekonomicky výnosný, zároveň měl reprezentovat investora a také obohatit celou lokalitu po stránce estetické i z hlediska funkční vybavenosti. Takovéto budovy měly vytvářet výkladní skříň města a lákat (nejen) Pražany, aby v nich trávili čas.
Soutěž na projekt Radiopaláce obeslalo svými návrhy množství uchazečů, vítězem se stal proslulý prvorepublikový architekt ing. arch. Alois Dryák (1872–1932), žák Bedřicha Ohmanna. Dryák a jeho spolupracovník Bedřich Bendelmayer stáli za řadou důležitých staveb, např. prvními ukázkami secese v Praze ve výzdobě dvorany Průmyslového paláce, první dosud dochovanou secesní stavbou v Praze, hotelem Central z roku 1902, hotelem Meran na Václavském náměstí v Praze z roku 1903 a mnoha dalšími. Soutěž na budovu Radiopaláce vyhrál Alois Dryák s návrhem pod heslem „?“ ze dne 10. března 1922.