2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / V - LEDEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Vladimír Čepek
V dynamicky se proměňující a vyvíjející době divokých devadesátých let se v Divadle na Vinohradech nezačal proměňovat jen herecký soubor, ale i režiséři. Postupně divadlo opustili Jan Novák, František Laurin, Jaroslav Dudek odešel do důchodu a dále pracoval v divadle jako stálý host, ke spolupráci byli přizváni například Jan Burian, Ladislav Smoček, Jiří Menzel nebo Vladimír Strnisko, na jednu inscenaci se vrátili i Jaromír Pleskot nebo Luboš Pistorius.
Svatopluk Skopal (Mánek Mešjaný)
a Dagmar Veškrnová (Eva, krajčířka),
Gabriela Preissová: Gazdina roba, r. Zdeněk Kaloč, 1992David Prachař (Alcest) a Eva Režnarová (Celimena),
Molière: Misantrop, r. Zdeněk Kaloč, 1997
Jedním z režisérů, kterým tehdejší ředitelka Jiřina Jirásková nabídla trvalejší spolupráci, byl Zdeněk Kaloč. Ostravský rodák, žák Alfréda Radoka a Radovana Lukavského, byl celoživotně spjat především s Brnem, své nejslavnější inscenace režíroval zejména ve Státním, později Zemském, dnes Národním divadle Brno. V roce 2003 obdržel Cenu města Brna v oboru dramatické umění.
Na Vinohradech nastudoval v roce 1992 ještě jako hostující režisér inscenaci hry Gabriely Preissové Gazdina roba, následně zde působil v letech 1994–2001 v pozici kmenového režiséra.
Právě Gazdina roba se zařadila mezi jeho nejvýznamnější inscenace. Text hry sám výrazně zkrátil a upravil (ostatně Zdeněk Kaloč byl kromě režie činný i jako literát a dramatik, jmenujme alespoň jeho divadelní hry Mejdan na písku, Holátka nebo V zajetí něžné chiméry), změny byly poměrně razantní. Některé postavy a scény zcela vypustil, některé doplnil, část významných dialogů přesunul na jiné místo, což v mnoha případech posílilo dramatický spád. Ještě důležitější byla ovšem jeho úprava inscenační. V bílé scéně Alberta Pražáka, která představovala typickou moravskou vesnici, ovšem obloženou vzdušnými bílými látkami, takže nepůsobila realisticky, Kaloč kombinoval jednotlivé situace dramatu s obrazivými vložkami a folklorními vstupy, a vznikla tak „expresivní lidová balada“ (dle slov Oty Poppa ve Svobodném slově).
Kromě těchto inscenačních prvků byla inscenace postavena na výtečných hereckých výkonech, práci s hercem věnoval režisér značnou pozornost. Barbora Mazáčová v dobové kritice v Literárních novinách napsala:
„… vyrovnané a působivé herecké výkony dokážou vyjádřit nejen to, co vize hledaně a mnohdy krkolomně naznačují, ale mnohem víc. Tady uměl Kaloč vést herce k nekonvenčnímu, citlivému a vpravdě dramatickému chápání postav a situací a jednoduché, prosté akce povýšit na symbol.“ Sám Kaloč s láskou vzpomínal zejména na setkání s Dagmar Havlovou (tehdy ještě Veškrnovou), která ztvárnila hlavní roli Evy, dobová kritika chválila i výkony Svatopluka Skopala (Mánek), Jany Hlaváčové (Mešjanovka), Jiřího Plachého (Samko), dále také Gabrielu Vránovou (Kotlibovka), Věru Budilovou (Evina tetka), Martu Vančurovou (Zuzka) a Miroslava Vladyku (Danyš). O celé inscenaci hezky, ač možná trochu úsměvně, vypovídá závěrečné zvolání Haliny Pawlowské v Metropolitním telegrafu: „A proč avantgarda? Představení je tak průzračně srozumitelné, že přináší v současnosti prvek šokující novosti. Možná ve stejné míře jako přepychové secesi, v čase, kdy právě toto drama v Národním divadle poprvé spatřilo světlo světa. Jděte na Gazdinu robu!“
V Divadle na Vinohradech v následujících letech vytvořil Zdeněk Kaloč dalších pět inscenací. V roce 1994 nastudoval text bývalého ředitele DnV Františka Pavlíčka Chvála prostopášnosti, v roce 1997 Dostojevského Bratry Karamazovy (s Janem Šťastným, Ivanem Trojanem a Lukášem Hlavicou) a Molièrova Misantropa (s hostujícím Davidem Prachařem), inscenaci Čapkovy hry Ze života hmyzu v roce 1999 a Shakespearova Kupce benátského (s Viktorem Preissem v roli Shylocka) v roce 2000. Žádná z těchto inscenací však zřejmě nedosáhla takového ohlasu jako jeho první inscenace Gazdiny roby.
Zdeněk Kaloč – režisér brněnský (i vinohradský)