LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVOR

​Mám štěstí, že jsem součástí tohoto souboru

​Zuzana Paulusová

Kateřina Elizabeth McIntosh je členkou vinohradského souboru od srpna 2025, ale v DnV nastudovala už pět rolí – tři jako host. Jejím zatím posledním hereckým úkolem je titulní role v inscenaci Ondina.

​Kateřina Elizabeth v inscenaci Hana, r. Petr Svojtka, 2025Pro studium herectví jste se rozhodla už ve čtrnácti letech. Jak váš zájem o divadlo vznikl?

Řekla bych, že dost netradičně. Můj o dva roky mladší bratr měl odmala rád tanec a už v dětství se mu věnoval. Při jednom vystoupení v šumperském divadle si ho někdo všiml a před našimi rodiči nadhodil, jestli by bratr nechtěl zkusit taneční konzervatoř. To bylo poprvé, co jsem vůbec o konzervatoři slyšela. Rodiče souhlasili a bratr se na konzervatoř dostal. Rozhodla jsem se po bratrově vzoru o rok později konzervatoř také vyzkoušet a ke svému údivu jsem byla přijata.

Jak vzpomínáte na léta strávená na konzervatoři?

První roky byly dost náročné, měla jsem různé pochybnosti. Zpětně jsem však velmi vděčná, že jsem se pro konzervatoř rozhodla. Škola mě hodně posunula profesně i osobně. Se spolužáky a pedagogy jsem stále v kontaktu a považuji je za velmi inspirativní lidi.

Po konzervatoři jste hostovala v několika rolích v Národním divadle moravskoslezském…

Toužila jsem získat angažmá, ale tehdy to nevyšlo. Při pohovoru ale padla jedna zásadní věta – něco ve smyslu, že po DAMU budu třeba mít u nich dveře otevřené. A to mě přivedlo na myšlenku se na DAMU přihlásit.

Jak se lišilo studium herectví na konzervatoři a na DAMU?

Na konzervatoři nás po celé studium vedli dva stálí pedagogové, zatímco na DAMU se pedagogové měnili každý semestr. Navíc jsme tam pracovali i se spolužáky z režie z vyšších ročníků. Na konzervatoři jsme například s vedením konzultovali, jak nám studium určitého předmětu vyhovuje, kdežto na DAMU je to nastavené jinak: jestli se chceš vzdělávat za podmínek, které jsou zde nastavené, vzdělávej se. Pokud ti nevyhovují, máš možnost se vzdělávat jinde.

Jak daleko ve studiu jste v současné době?

Píši diplomku a ráda bych co nejdřív složila státnice.

​… v titulní roli inscenace Ondina,
s Ondřejem Krausem (Rytíř Hans von Wittenstein), r. Juraj Deák, 2026Od této sezony jste na Vinohradech v angažmá. Jak se tady cítíte?

Jsem moc ráda a zároveň jsem zpočátku ani nemohla uvěřit tomu, že můžu být v divadle, které má tak bohatou historii, a ocitnout se vedle úžasných herců, na kterých jsem vyrostla.

Pomohlo vám, že jste si velké jeviště vyzkoušela už v Národním divadle moravskoslezském?

Ano. Díky hostování v Národním divadle moravskoslezském jsem už měla aspoň nějaké zkušenosti, které mi pomohly lépe se orientovat v prostoru a celé zkoušení si víc užít.

V herecké knížce máte aktuálně zapsáno pět rolí. Na které z nich jste se zatím nejvíc naučila?

Vypíchla bych role v inscenacích Hana a Ondina. V Haně mám dvě menší role, ale způsob, jakým režisér Petr Svojtka přistupoval k práci, jak se mnou i s ostatními v průběhu zkoušení pracoval, ve mně podnítil velikou vášeň pro divadlo, kterou jsem do té doby nepoznala. Skutečně jsem pocítila, co pro mě znamená naplnit roli a být plnohodnotnou součástí celku, který mě přesahuje. Samozřejmě je toto vědomí přítomno také při zkoušení a reprízování jiných inscenací, ale právě při zkouškách Hany jako bych k tomuto uvědomění konečně dozrála.

A co jste se naučila na roli Ondiny?

Zkoušení Ondiny mi přineslo důležité poznání týkající se práce s prostorem. Dřív jsem často tápala, jak se na jevišti pohybovat a co se sebou dělat. Ondina je velmi specifická postava, která žije ve vlastním světě a nabízí širokou škálu možností, jak se na jevišti projevovat. Právě tahle rozmanitost mi pomohla pochopit, že zkoušení je prostor pro hledání a nápady, ne pro hotové produkty, které musí hned působit dokonale. A s Ondinou jsem si poprvé opravdu dovolila hledat její vlastní, specifický pohybový jazyk.

Čím je pro vás příběh Ondiny a Hanse zajímavý?

Je v něm humor i dojetí. Pro mě ale příběh nese hlavně poselství o tom, že lidem, na kterých nám záleží, máme dávat najevo, jak moc si jich vážíme, že je máme rádi a co pro nás jejich láska znamená. A že na to často zapomínáme. Myslím, že právě proto je inscenace přitažlivá jak pro dospělé, tak pro děti, každý si v ní může najít to své.

Co vás baví kromě divadla? Vím, že hrajete na saxofon a na klavír...

To jsem se učila vždy pro potřeby konkrétních rolí. Na saxofon třeba kvůli roli v DISKové inscenaci Dům na zbourání od Tennesseeho Williamse. U toho mi hodně pomohlo, že jsem dřív hrála na zobcovou flétnu. Pro další roli jsem se pak musela naučit zahrát na klavír jednu Debussyho skladbu. Moc ráda také kreslím. Jako malá jsem si strašně přála animovat pro Disneyho.

Nedávno jste byla obsazena do televizního seriálu Ulice. Jaká je to zkušenost?

Moc mě to baví. Štáb je sice hodně početný, ale prostředí i atmosféra jsou přesto velmi přátelské. Obdivuji disciplínu a vstřícnost, kterou všichni projevují.

Máte cizokrajně znějící jméno, ale mluvíte krásnou češtinou. Jste bilingvní – hovoříte stejně dobře i anglicky?

Hovořím obstojně. Za svoji mateřštinu považuji češtinu, ale bylo období, kdy jsem hodně četla anglické knížky a dokázala jsem se v angličtině vyjadřovat mnohem košatěji. Teď mluvím skoro výhradně česky, takže angličtina zase trochu ustupuje do pozadí.

Studiu divadla a divadelní praxi se věnujete podstatnou část svého dosavadního života. Máte pocit, že jste si své profesní směřování vybrala dobře?

Ten pocit mám, když si povídám s kolegy z vinohradského souboru a vnímám zdejší atmosféru podpory a vstřícnosti. Nebo když se při představení či na zkoušce všichni naplno ponoří do toho, co dělají, a já toho můžu být součástí. V takových chvílích si říkám, že mám štěstí, že do takového souboru patřím.