LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

PREMIÉRAOndina jako „srdeční lék proti úzkostem“

​Jan Vedral

„Romantická pověst o Rusalce a veliké lásce, která nezná hranic ani ve smrti, se stala opět předmětem lidského přemýšlení. Není to příznačné a nutné? Tolik lidí trpí a usíná v úzkosti – proto se vrací srdce ke kouzlům a pohádkám, kde všechny sny a všechny činy jsou veliké a čisté.“

​​Vizuál k inscenaci Ondina

Tak referuje v Lidových novinách 15. května 1939 (!) Jiří Mucha o slavné francouzské premiéře hry Jeana Giraudouxe Ondina. K té došlo 3. května v Paříži v divadle Athénée v režii Louise Jouveta.

O jakých úzkostech Jiří Mucha píše? Už dva měsíce před publikováním jeho recenze druhá Československá republika skončila protektorátní okupací a vyhlášením klerofašistického Slovenského státu. Brzkého uvedení na české scéně by se nejspíš stejně jako několik předchozích her francouzského dramatika dočkala i Ondina, kdyby protektorátní kulturní politika nezabránila uvádění her autorů z vnuceně „nepřátelských zemí“.

Takhle si Ondina na svou první českou premiéru počkala až do září roku 1968, kdy ji nastudoval režisér Ota Ševčík v Divadle J. K. Tyla v Plzni. I tehdy probouzelo úzkost řinčení zbraní okupantů v ulicích a lidská srdce dokázala alespoň v divadle povznést „romantická pověst o veliké lásce, která nezná hranic ani ve smrti“. Naše inscenace je už dvacátým českým nastudováním hry, která účinkuje jako zaručený lék proti obavám, jež v lidech vyvolává zlobný řev, vycházející z rozjitřeného „labyrintu světa“.

Jean Giraudoux, proslulý i za hranicemi Francie jako romanopisec, se stal dramatikem až ve svých pětačtyřiceti letech. Od jevištního debutu v roce 1928 spolupracoval téměř výhradně s významným avantgardním režisérem a hercem Louisem Jouvetem. Stal se vlastně pevnou součástí Jouvetova proslulého souboru, jeho „domácím autorem“. Není proto divu, že když ohlásil záměr napsat hru o Ondině na podkladu Fouquého romantické pohádky Rusalka, zařadil Jouvet ještě nenapsané drama do svých dramaturgických plánů.

Jako přední francouzský diplomat cítil Giraudoux v druhé polovině třicátých let v Evropě hrozivě vzrůstající politické napětí. V době předválečné tísně psal Ondinu obtížně a jaksi „na pokračování“. Jako by v ní „diplomaticky literárně“ chtěl smířit původně německou látku (a řadu odkazů na německou kulturu, byl ostatně vystudovaný germanista) s francouzským espritem, lyričností a ironií. V brnění sevřený rytíř Hans, který se chlubí, že „má rád válku“, se na začátku hry ocitá v pohádkovém světě, který ho dokonale odzbrojí a přivede k novému poznání. První jednání Ondiny autor publikoval na konci roku 1937 časopisecky, třetí odevzdal Jouvetovi až dva měsíce po zahájení zkoušek (!) v prosinci 1938. Po premiéře hráli Ondinu do vyhlášení válečného stavu dva měsíce. Pohádkové poznání se nekonalo.

Ondina ale není hra s prvoplánově deklarovaným protiválečným obsahem. S výjimkou zmíněné nejapné Hansovy chlubné poznámky v ní o válce nepadne ani slovo. O čem se hrdinky a hrdinové hry baví nejčastěji, je naopak láska. O Ondině se dozvíme, že je „láska sama“, ale vyslovena je i obava, zda takovou silnou, spontánní, bez jakýchkoli postranních úmyslů čistou lásku dokáže pokrytecký lidský svět vůbec rozeznat a ocenit. Pohádkový syžet zpracoval Giraudoux s velkou lyrickou silou, a přitom s účinnou komediální ironií jako velký scénický sen o nejkrásnějším a nejlidštějším citu.

V překladu Davida a Karla Krausových Ondinu nastudoval režisér Juraj Deák. Hrají: Kateřina Elizabeth McIntosh, Ondřej Kraus, Jan Šťastný, Igor Bareš, Naďa Konvalinková nebo Eva Režnarová, Aneta Krejčíková, Regina Rázlová nebo Zuzana Vejvodová, Jan Krafka nebo Svatopluk Skopal, Aleš Petráš, Erik Zabrucký, Dominick Benedikt a další. Premiéra 17. ledna 2026.