2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / III - LISTOPAD
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
V zákulisí Divadla na Vinohradech najdete také archiv. Či spíše několik archivů: jeden dokumentuje uměleckou činnost divadla a obsahuje nápovědní a inspicientské knihy uvedených titulů, fotografie a tiskoviny s nimi související a další teatrologické archiválie. O tento archiv léta oddaně pečovala s naším divadlem celoživotně spjatá Irena Šmídová, nyní se ho ujal Jiří Brožek, který ve spolupráci s paměťovými institucemi českého divadla uložené materiály systematicky katalogizuje a digitalizuje.
Z každého představení vznikají hlášení, která informují o jeho průběhu
a jsou v divadle dlouhodobě archivována.V druhém archivu je uložena spousta operativních „papírů“, souvisejících s opravdu rozsáhlou škálou činností, jimiž se zákulisí musí nezbytně zabývat, aby divadlo mohlo fungovat. Zbytnělou byrokracii jsme v Česku zdědili už po c. k. Rakousku-Uhersku a sami jsme ji dokázali rozvinout do nebývalých rozměrů. Hodně se úřaduje, a „papíry pak straší“. Čas od času je třeba je skartovat a jen ty nejdůležitější archivovat.
Už tady padlo slovo „digitalizace“, takové dnešní kouzelnické „abrakadabra“, jehož vyslovením a mávnutím softwarovou hůlkou se mělo všechno to nekonečné úřadování zjednodušit, zpřehlednit a zrychlit. A tak i v zákulisí spoustu agendy vyřizujeme prostřednictvím e-mailů, které utěšeně zaplňují poštovní schránky našich počítačů. S tím, zda ono slibované „inovativní kouzlo“ pomohlo, má každý v této společnosti vlastní zkušenost.
Všichni, kdo používají počítač jako komunikační prostředek, narazí čas od času například na tento problém: schránka s poštou je plná, a je třeba ji promazat.
S „mazací hlavou“ přišel nedávno zesnulý geniální filmař David Lynch už při svém debutu v roce 1977. Z poněkud hororového obrazu, ve kterém se amputovaná hlava promění v radýrovací pryž, která maže záznamy na papírech, technologie umožnily, aby se nyní „mazání“ odehrávalo jen v naší hlavě a na počítači.
Nedávno jsem musel takhle promazat svou schránku se „služební“ dramaturgickou korespondencí. Přijatá pošta mě v čase zavedla o sedm let zpět, ta odeslaná dokonce o osm. Pokud jste to někdy dělali, jistě s údivem zjišťujete, čím vším a s jakou důkladností a vehemencí jste se tehdy zabývali. Nacházím tam korespondenci, která se týká inscenací, z nichž řada už není na repertoáru, jen některé trvalky se stále vracejí, je třeba obnovovat licence, měnit obsazení, dotiskovat programy. A tak se v poště celá léta čas od času obsedantně vrací naše repertoárové „trvalky“ – Shawův Pygmalion, Shakespearův Romeo a Julie, Gogolův Revizor, Procházkovo Ucho, Uhdeho a Štědroňova Balada pro banditu. A pak nezapomenutelné inscenace, které se nedočkaly tak dlouhé divácké přízně. A také jednání o tituly, které jsme připravovali, a nakonec z nejrůznějších důvodů (o nichž e-maily v poště ne vždy příjemně vypovídají) neuvedli.
Markéta Děrgelová v titulní roli rozezkoušené inscenace Matka
(autor hry J. A. Pitínský, režie Barbora Mašková),
která se nakonec kvůli covidu před diváky vůbec nedostala.A teď? Mazat? Nemazat? Archivovat? Nearchivovat? Co když se to ještě někdy bude hodit? Jako argument. Jako doklad. Jako alibi úředně správného postupu?
To, že i když mažeme, zanecháváme digitální stopu, jejíž znovuobjevení nás může nepěkně zaskočit, nám ukázali záhy po volbách někteří naši politici. To se skartovanému dokumentu přihodit nemůže, aby znovu odkudsi vyplaval. Nemluvme však o stopách našich případných digitálních úletů, ale o stopě, která při procházení starší mailové pošty oživuje naši paměť. A jde-li o „služební poštu“, pak umožňuje rekonstruovat nejen osobní vzpomínky, ale i „historii instituce“.
Vymazal jsem paměťovou kapacitu pro měsíc, dva dalšího úřadování. A obávám se, že až mě schránka donutí zabývat se korespondencí z doby covidu, oživí to řadu ne právě komfortních vzpomínek na naše divadelní snažení a celospolečenské pinožení. I na inscenace, které jsme tehdy v neregulérních podmínkách připravili a které covidová doba rychle spolykala.
Největší zážitkový archiv máme nakonec každý ve své vlastní paměti. V ní dlouhá léta žijí i inscenace, které nás něčím podstatně zasáhly, které jsme skutečně divácky prožili. A právě tak naše hlava rychle maže instantní zážitky, které kolem nás v tekuté modernitě rychle protečou a kromě toho, že nás v lepším případě na dvě hodinky vytrhnou z všední každodennosti, nezanechají stopu. Prožitek je zkrátka něco onačejšího než zážitek.
V zákulisí si přejeme, aby v našem archivu bylo co nejvíc takových inscenací, jejichž prožitek si diváci po léta uchovávají ve své paměti.