LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORJsem vinohradofil…

​Zuzana Paulusová

… říká o sobě vinohradský šéfdramaturg prof. Jan Vedral. Divadlu na Vinohradech dosud natřikrát sloužil 22 let, jeho profesní životopis je ale mnohem bohatší. Je autorem divadelních a rozhlasových her, řady dramatizací i tří pozoruhodných teatrologických publikací a také respektovaným pedagogem (nejen) na DAMU. Tento rozhovor vznikl k jeho listopadovým kulatým narozeninám, k nimž také vychází kniha T. Bojdy Postosvícenská gramaturgie Jana Vedrala.

​Vinohradský šéfdramaturg prof. Jan Vedral
v hledišti Divadla na VinohradechKdy jsi začal uvažovat o možnosti věnovat se divadlu profesionálně?

Táta byl divadelní režisér, máma tanečnice ve Státním souboru písní a tanců. O ničem jiném než o divadle jsem neuvažoval. Už jako desetiletý kluk jsem toužil mít psací stroj a opravdu jsem ho dostal – částečně jsem si na něj naspořil sběrem borůvek.

Proč sis vybral jako svůj obor dramaturgii?

Na Gymnáziu Jana Nerudy jsem se zapojil do tamějšího legendárního divadelního souboru, ale brzy jsem zjistil, že pro herectví postrádám potřebnou spontánnost. Při režírování ve studentských divadlech se zase ukázalo, že výklad není inspirativní metoda režie… Vše směřovalo k volbě dramaturgie jako disciplíny mezi scénou a literaturou. Vystudoval jsem ji na DAMU dálkově až po vojně, na denní studium mě kvůli tátovu politickému škraloupu nevzali. Už během studia jsem v roce 1981 nastoupil do prvního angažmá v olomouckém divadle.

S jakým pocitem jsi do svého prvního profesionálního angažmá vstupoval?

Za představou, že budu u divadla, jsem šel velmi tvrdohlavě, v Olomouci jsem jako jediný dramaturg měl spoustu práce a hodně se tam naučil. Strávil jsem tam skoro tři galejnické sezony. Pak jsem se vrátil do Prahy a začal pracovat v Divadelním ústavu a pak v rozhlase. Jako rozhlasovému autorovi a dramaturgovi se mi podařilo udělat některé na tu dobu slušné práce. Také proto jsem dostal nabídku z Vinohrad, kde sílily tlaky na omlazení souboru. V sezoně 1985/86 jsem sem poprvé nastoupil.

Působil jsi tady do roku 1990 a toto období patří mezi nejvýznamnější éry v historii DnV. Jaké šťastné vlivy se tehdy protnuly?

Generace normalizátorů se vyčerpala a zdiskreditovala a za „perestrojky“ už to nebylo možné dál zastírat. Umožnilo nám to přesměrovat dramaturgii divadla k velkým a autentickým společenským tématům, která rezonovala s pocity a myšlenkami diváků. V souboru jsem potkal celou řadu vynikajících divadelníků, ponížených Antichartou a často vynucenou prací v normalizační popkultuře. Ti znovu uvěřili v společenskou působnost divadla. Také přišli noví lidé, zejména Jan Kačer, a zúročila se práce generace, která v DnV pracovala od šedesátých let. Pomohlo i velkorysé šéfování Honzy Nováka, který nechal prostor Kačerovi a Dudkovi, lidé v divadle jako by se začali cítit svobodněji. Během krátké doby jsme angažovali několik výrazných osobností se společenským přesahem, např. Tomáše Töpfera, Martina Stropnického, Láďu Freje, Jana Hartla či Jana Potměšila. Přítomnost nových, profesně nezpochybnitelných umělců v ansámblu znovu probudila ducha souboru. A duch souboru, to, že stojíme za tím, co na jevišti děláme, způsobuje, že se talenty jednotlivců nesčítají, ale umocňují.

Které inscenace z tohoto období považuješ za nejvýznamnější?

Vrchol pro mě představuje Urmefisto, to byl absolutní životní a divadelní zážitek,nejsilnější, jaký jsem kdy u divadla měl, a to včetně procesu zkoušení, během kterého jsem ten text ještě přepisoval a dodělával. To je hra o míře přizpůsobivosti nebo vzdoru a vrtkavosti úspěchu u divadla čili o tématech, se kterými tehdy byli všichni konfrontováni. V roce 1990 jsem odešel ředitelovat do MDP, kam mě pozvali herci. Věnoval jsem se také jako proděkan Divadelní fakultě AMU. Byla to obrovská a ne právě umělecká dřina při proměně institucí tak, aby obstály ve svobodné a rychle se měnící společnosti. Obojí se podařilo jen do určité míry a já se při tom hodně vyčerpal.

Na Vinohrady ses podruhé vrátil v roce 1994, jaká byla v té době v DnV atmosféra?

Přišel jsem do jiného divadla v jiné společenské situaci. Po maximálním vzepětí roku 1989 nastal zlom, počátkem devadesátých let ve všech divadlech rapidně poklesla návštěvnost, sebeobraz divadla byl narušený a nad tvorbou vítězil provoz. Změnil se soubor, řada lidí odešla, divadlo procházelo komplikovaným vnitřním přerodem. Změnily se potřeby publika a snaha je nově uchopit vedla k řadě křečovitých omylů. Odešel jsem v roce 1998 po marném pokusu vrátit se znovu k původnímu programu společenské reflexe.

​Viktor Preiss (Postava zvaná Höfgen) a Ladislav Frej (Postava zvaná Ulrichs), Jan Vedral, Urmefisto, r. Jan Kačer, 1988Bylo vůbec reálné se v devadesátých letech vrátit ke společenskému programu, který byl vzrušující ve druhé polovině osmdesátých let?

Jsem přesvědčen, že ano a že se to mělo stát. Šlo o několik připravovaných in­scenací, které se nakonec na repertoár nedostaly. Otvíraly bolavá témata, jako například téma kolaborace za obou totalit, ke kterým se potom česká kultura postupně stejně dopracovávala.

Potřetí jsi přišel na Vinohrady v roce 2012. Chtělo se ti sem zpátky?

Ano, chtělo. V roce 2012 jsme s kolegy T. Töpferem a J. Deákem přišli do divadla, které i přes evidentní snahy všech, kteří tady o něco usilovali, podle mého názoru zanedbalo řadu nezbytných modernizačních procesů, opravou budovy počínaje a budováním souboru, repertoáru a publika zdaleka nekonče. Poslední velké herecké osobnosti Pistoriova a Pavlíčkova souboru uzavíraly svou činnost. A hlavně byla cítit zásadní dramaturgická nejistota, na co vsadit, zda na post­moderní inscenace, muzikály, či jevištní podoby známých filmů a televizních seriálů. Navrhli jsme program velké interpretační činohry, který se nám sice nedaří naplňovat bezezbytku, ale vrací toto divadlo k tomu, pro co bylo zřízeno.

V čem pro tebe tkví kouzlo tohoto divadla?

Jsem vinohradofil. Není to zamilovanost, je to láska. Vinohrady pro mě představují jedno z duchovních center moderní české společnosti s více než stoletou tradicí. Vidím samozřejmě, a myslím, že lépe než kritici, vady na kráse. A trpím, když z budovy padá omítka, když z divadla odcházejí dobří herci, když se náročnější a krásné inscenace míjejí s větším diváckým zájmem.

Máš spočítáno, kolik tvých textů a dramatizací bylo na vinohradském jevišti uvedeno?

Uvedeny byly dvě autorské hry, Urmefisto a Kašpar Hauser, a dále dramatizace Den delší než století, Mistr a Markétka, Zámek, Fany a Alexandr a naposledy česká trilogie: Sňatky z rozumu, Český román a Danny Smiřický.

Janu Vedralovi přejeme k narozeninám hodně zdraví, mnoho inspirace do další divadelní práce a radost z ní!