2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / IX - KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Původně šlo samozřejmě především o ozdoby, šperky, ale také příbory a nádobí, vyrobené z cenného kovu, uchovávané v rodinách po generace, spíše slavnostně vystavované na odiv než každodenně používané.
Simona Postlerová (Lída Setumská) a Jan Šťastný (Jiří Zloch),
Fráňa Šrámek: Plačící satyr, r. Radovan Lipus, 2015V přeneseném smyslu slova mluvíme o rodinném stříbře jako o zděděných cennostech a hodnotách, které vnímáme jako pevnou součást své identity. Tedy oné části našeho sebevědomí, která se opírá o uznání osobité tradice a přiznává se k ní. Pro zákulisí Divadla na Vinohradech s jeho téměř stodvacetiletou historií představují rodinné stříbro zejména ty hry a inscenace, kterými naši předchůdci významně obohatili kulturní život české společnosti.
Stříbro má ovšem tu neblahou vlastnost, že oxiduje, a ztrácí svůj lesk a svítivost. Když o rodinné stříbro přestanete pečovat, ztmavne a snadno zapadne někde zapomenuto v zásuvkách mezi běžnými předměty každodenní potřeby. Jakkoli může být moderní namísto těžkých stříbrných vidliček a nožů používat i u slavnostní hostiny plastové příbory (nyní raději jednorázové ekologické a tupé nástroje ze dřeva), svědčí lajdácké zanedbání péče o rodinné stříbro o lhostejnosti ke své vlastní totožnosti a neúctě ke svým kořenům. Fastfoodovou popkulturu ostatně můžeme konzumovat přímo rukama.
Proto jsme se v repertoáru Vinohradského divadla během posledních sezon snažili o to část zdejšího rodinného stříbra znovu připomenout a vyleštěné je v nových inscenacích představit dnešním divákům. Nejen kvůli tradici našeho divadelního domu, ale také kvůli posílení identity současného publika a připomenutí duchovního bohatství české divadelní kultury.
A tak jsme v našem „stříbrnictví“ hráli nejen Čapkova Loupežníka, Langerovu Periferii, Šrámkova Plačícího satyra, Dykovo Zmoudření Dona Quijota, ale také celou „českou trilogii“ (Sňatky z rozumu, Český román, Danny Smiřický) či například na Studiové scéně celý cyklus Česká a slovenská komorní hra.
Ondřej Brousek (Sancho Panza) a Tomáš Pavelka (Don Quijote),
Viktor Dyk: Zmoudření Dona Quijota, r. Martin Čičvák, 2020V té snaze o průběžné čištění rodinného stříbra nás věrně provázel a povzbuzoval zájem ne sice všeho, ale nemalé části našeho publika. Tuto diváckou obec snad zaujmou i následující dobré zprávy.
I při sebelépe sdílené „rodinné paměti“ je správné čas od času udělat jakýsi soupis těch cenností, které nám předchozí generace zůstavily. Takový počin nyní máme čerstvě k dispozici. Nakladatelství Academia vydalo ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR dvoudílnou publikaci Moderní česká divadelní hra (1945–1996). Na úctyhodných 1400 stránkách 22 autorů kolektivního díla, jehož editorem je Aleš Merenus a které nese podtitul Mezi textem a inscenací (slovník děl), najdou čtenáři téměř 110 pečlivě ošetřených položek kánonu českého dramatu za padesátileté období. Reprezentativně a odpovědně vybrané tituly českých dramat jsou zde důkladně analyzovány jak z hlediska literárněvědného, tak z hlediska jejich scénického významu a inscenační (a vydavatelské) tradice. Úctyhodné dílo, usvědčující i ty z nás, kteří se o rodinné stříbro soustavněji starají, z určité povrchnosti.
Nádavkem chci diváky upozornit také na pozoruhodnou knižní studii Pavla Janouška Směšné lásky a nelásky dramatika Viktora Dyka. (Vydal Institut umění Praha opět ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu.) Profesor Janoušek zaujal některé naše diváky svou přednáškou o Viktoru Dykovi v souvislosti s Čičvákovou inscenací Zmoudření Dona Quijota. Tvrdil mi, a nemám důvod mu nevěřit, že přípravu na tuto přednášku pak rozšířil do knižní studie, která nám slavného, ale díky „čítankové a učebnicové“ redukci jen několika díly (z nichž nejčtenější je novela Krysař) známého básníka, dramatika, prozaika a politika představí v mnoha nečekaných souvislostech. Dykovo dramatické dílo, ale i třeba jeho pojetí národovectví, které se dostávalo do soustavného konfliktu se státotvorným Masarykovým úsilím, díky Janouškově pronikavé studii můžeme nahlédnout jako významnou kapitolu českého moderního myšlení.
A v zákulisí jsme rádi, že jak akademický ústav, tak naše divadlo společně přispívají k údržbě a znovuzpřítomňování rodinného stříbra, které, vyzdviženo ze zásuvek každodennosti, může povzbudit chuť po kulturním zakoušení a poznávání jako po výjimečné a život obohacující příležitosti.