2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / IX - KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
Výběr a jmenování ředitele Divadla na Vinohradech byly vždy pravomocí a odpovědností obce, která divadlo (často prostřednictvím různých družstev, grémií a rad) vlastnila a spravovala. Městské divadlo ustanovilo, tedy zřídilo a provozovalo, město, původně Královské Vinohrady a po vzniku tzv. Velké Prahy samo hlavní město. Smutnou výjimkou byla padesátá léta, kdy se z měšťanského divadla stalo Divadlo československé armády a jeho zřizovatelem a provozovatelem bylo ministerstvo obrany. To také do „velení“ divadla instalovalo prověřené plukovníky F. Prčka a A. Štrofa, čímž, pokud jde o míru divadelnické nekompetence, překonalo i personální protektorátní výběr advokáta V. Říhy. Toho po denunciaci ředitele B. Jahna ve fašistickém „listu hrdého a poctivého češství“, týdeníku Nástup červenobílých, jmenoval v únoru 1940 primátor dr. Klapka „generálním plnomocníkem divadelního družstva Městských divadel pražských“.
Jiřina Jirásková (George Sandová) a Viktor Preiss (Frederyk Chopin),
Jaroslaw Iwaszkiewicz: Léto v Nohantu, r. Jan Novák, 1990Výběr ředitelů divadla byl tedy svým způsobem zosobněním městské a státní (kulturní) politiky. Adjektivum kulturní dávám záměrně do závorky, neboť o pěstování kultury šlo při personálním rozhodování zpravidla až v druhé řadě. Obsazování ředitelských funkcí kulturních institucí bylo a je zkrátka výrazem dobových mocenských poměrů. Divadla sama, jejich umělci a zaměstnanci, do toho zpravidla měli pramálo co mluvit. Střídání ve vinohradské ředitelně tak bylo většinou nedobrovolné, vynucené okolnostmi a často také spojené s trpkostí. Nelze nevzpomenout křivdu, kterou pociťoval F. A. Šubert, který divadlo roku 1907 otevíral, ublíženost, kterou ventiloval jeho nástupce V. Štech v knižním pamfletu Vinohradský případ nebo tragický příběh poválečného ředitele J. Frejky.
Normalizačně „natvrdo“ byl rovněž odstaven v první polovině roku 1970 F. Pavlíček, jmenován byl nomenklaturně spolehlivý Z. Míka. I ten byl pak v rámci (marného) pokusu normalizátorů o „omlazení kádrů“ nedobrovolně „odejit“ do důchodu. V lednu 1988 se pak stal ředitelem F. Laurin, jakkoli divadlo (a jeho odbory a umělecké vedení) navrhovaly zřizovateli jiné, intendantské řešení.
Proti rigiditě a svévolnosti nomenklatury, aplikované „řídící silou socialistické společnosti“, tedy Komunistickou stranou Československa, se ve druhé polovině osmdesátých let stále výrazněji stavěl i oficiální Svaz českých dramatických umělců. Návrhy na novelizaci tehdejšího divadelního zákona se orgány Svazu snažily dosáhnout toho, aby na místa divadelních ředitelů bylo vypisováno výběrové řízení a aby při něm měl své slovo i stávající ansámbl divadel. Tento odpor sílil několik let, a není proto divu, že po listopadu 1989 se změnami legislativy konečně podařilo obsazovat ředitelské funkce v divadlech i na základě výběrových řízení.
V Praze strhl lavinu personálních změn tehdejší ředitel Realistického divadla J. Fréhár. Ten proklamativně dal svou funkci k dispozici: byl do ní dosazen na základě nomenklatury (tedy rozhodnutím příslušného orgánu KSČ), a přestože ve funkci odborně ani lidsky neselhal, nepovažoval za správné v ní na tomto základě setrvat.
Jaroslava Adamová (Paní Maughamová) a Ota Sklenčka (Soudce)
v inscenaci Zahrada na křídě (autorka Enid Bagnoldová),kterou režíroval
František Laurin v roce 1990 – po odchodu z funkce ředitele DnV.Na jaře roku 1990 tedy hlavní město Praha (primátorem byl tehdy překladatel a fotograf J. Kořán, jeho „resortním“ náměstkem právník J. Exner) vypsalo výběrová řízení na obsazení funkcí ředitelů „svých“ divadel. Ve výběrových komisích zasedl jednak zástupce Ministerstva kultury ČR (ministrem byl teatrolog M. Lukeš a do komise delegoval tehdejšího ministerského radu, dramatika a spisovatele A. Koenigsmarka), jednak zástupci souboru, psycholog a samozřejmě pracovníci magistrátního odboru kultury (vedl jej tehdy I. Chocholouš).
Volání po změně bylo přímo úměrné narůstající frustraci z proměny zájmu publika o starší i nové inscenace divadel; dějiny se daly do pohybu a události předběhly schopnost divadelníků je umělecky reflektovat. Normalizací petrifikovaný institucionální systém se rozpadal jako iluzorní domeček z karet a tato pochopitelná, ale přesto českou divadelní krajinu zaskakující nestabilita měla své personální důsledky.
V Divadle na Vinohradech se v zákulisí intenzivně vyjednávalo o osobnosti, která by mohla ve zdejší ředitelně divadelní práci znovu nastartovat. Předpoklad, že by se principálské funkce ujal režisér J. Dudek, osobnost s přirozenou uměleckou autoritou, narazil na jeho striktní odmítnutí.
F. Pavlíček se naplno vrátil do veřejného života, ale stal se ústředním ředitelem Československého rozhlasu. Režisér J. Kačer odešel do činohry Národního divadla. F. Laurin se rozhodl do konkurzu přihlásit, byl však příliš stigmatizován „nomenklaturním jmenováním proti vůli divadla“. Zákulisí nakonec vygenerovalo (a ke konkurzu připravilo) jako svou kandidátku herečku J. Jiráskovou. K tehdejším obecně sdíleným představám (jak se záhy ukázalo, dost naivním) patřilo i to, že se v nových poměrech podaří plynule navázat na rozmach a ducha úspěchů českého divadla šedesátých let. Ve výběrovém řízení J. Jirásková zvítězila a v červnu roku 1990 se stala první ženou v ředitelně DnV. Byla také ve vinohradské historii první osobností, která byla do ředitelské funkce vybrána demokratickými, nikoli mocenskými postupy. To byla rozhodně příznivá a slibná změna. Další výběrové řízení na vinohradskou ředitelskou funkci se ovšem konalo až po dvaceti dvou letech, roku 2012.
Odvoláním F. Laurina a jmenováním J. Jiráskové v nových společenských poměrech začala další vývojová proměna Vinohradského divadla.
První výběrové řízení na ředitele DnV