2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / IX - KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY… pro Agnieszku Pátou-Oldak,
výtvarnici kostýmů k inscenaci HanaJiří Janků
Kostýmní výtvarnice Agnieszka Pátá-OldakAgnieszko, jak došlo k tomu, že se z polské studentky stala renomovaná česká scénografka a kostýmní výtvarnice?
Narodila jsem se v Polsku a v mládí jsem se pohybovala mezi Białystokem, mým rodným městem, a Gdaňskem. Od dětství jsem tíhla k výtvarnému umění, a proto jsem si vybrala střední umělecko-průmyslovou školu v Supraślu, kde jsem studovala sochařství a grafiku. A tam jsem také poprvé přičichla k divadlu. Na tamní velmi zajímavé pantomimické scéně jsem po celou dobu studia, tedy pět let, okoukávala základy divadelní práce. Když jsem pak odjela do Česka, chtěla jsem studovat výtvarné umění v Praze. Nejdříve jsem se ale ocitla v Německu, konkrétně ve Stuttgartu, kde jsem tři roky studovala Anglo-german institute. Primárně to byla jazyková škola, ale i tam jsem byla v úzkém kontaktu s výtvarnou komunitou a hodně mě to posunulo v mém vnímání umění. Po třech letech jsem otěhotněla a vrátila se do Prahy, kde jsem se rozhodovala, co dál. Připravovala jsem se k přijímačkám na AVU, ale divadlo mě také lákalo – ne jako herečku či režisérku, ale zejména po výtvarné stránce. Měla jsem možnost nahlédnout do ateliéru profesorky Jany Zbořilové. A jednoho dne jsem se ocitla na konzultacích na katedře scénografie DAMU. To setkání mě nadchlo, a tak jsem si podala přihlášku na DAMU i AVU. Protože se mi tehdy narodila dcera, věděla jsem, že obojí nezvládnu, a nakonec jsem zvolila DAMU. Ačkoli jsem české divadlo do té doby pořádně neznala, začala jsem se učit od základů. Snažila jsem se to, co jsem nakoukala, propojit s polskými zkušenostmi. V Polsku bylo výtvarné vnímání scény a kostýmů hodně ovlivňováno fyzickým divadlem Tadeusze Kantora a Jerzyho Grotowského, divadlem Wierszalin a Gardzienice, a díky tomu jsem si našla svou vlastní cestu. Postupně jsem začala pracovat se svými spolužáky a spolužačkami, ze kterých se časem stali renomovaní režiséři a renomované režisérky (Petr Svojtka, Petr Chmela, Pavel Khek, Petr Mikeska či Diana Šoltýsová). Následně se nabalovaly další a další příležitosti a dnes už se dvacet let divadlem živím.
V čem byla tvoje práce na inscenaci Hana specifická?
Kostýmy k inscenaci Hana jsem dělala už před několika lety v Klicperově divadle v Hradci Králové s Dianou Šoltýsovou. Její koncepce byla zcela jiná, komornější, pouze pro ženský soubor. Pro mě byla práce na obou inscenacích úžasná zkušenost. Bylo naprosto neuvěřitelné, jak se ta dvě zpracování výrazně lišila a vyžadovala úplně jinou práci. Vnímala jsem to jako dvě naprosto jiné hry – ta první se zaměřovala na osudy žen v těžkých životních situacích, druhá pracuje hodně s pocitem viny a odpuštění. Obojí bylo nesmírně zajímavé, musela jsem zpracovávat a hledat obrovskou řadu podnětů, ale perspektiva byla úplně jiná. Na Vinohradech byla náročnost umocněna i velkým počtem postav a převleků. Naštěstí jsem se za ta léta naučila pracovat s logistikou těchto věcí, a tak jsem si vše připravovala s dostatečným předstihem, abychom pak vše včas stihli. Navíc krejčovské dílny jsou na Vinohradech snad nejlepší na světě a jejich vedoucí Miluše Líbalová je absolutní mistryně světa. Ta práce s nimi je jedním slovem boží a já na ně nedám dopustit.
Před nedávnem jsi měla výstavu svých obrazů a kostýmních návrhů v pražské galerii Písecká Brána. Jak sis to užila? Bylo to pro tebe důležité?
Pro mě to byla úžasná záležitost a zkušenost. Na chvilku jsem se vytrhla z týmového hraní, které je v divadle základem. Po dlouhé době jsem mluvila sama za sebe a bylo to velmi osvobozující. Mohla jsem koncentrovaně aplikovat přetlak z divadelní práce a z mých vlastních pocitů a projektovat vše do daného tématu. Výstava se jmenovala Pod hladinou a bylo to jakési nahlédnutí na psychologické črty dramatických postav a kostýmních a scénických objektů z inscenací her W. Shakespeara, na kterých jsem pracovala. Snažila jsem se tím zodpovědět i nějaké otázky v sobě. Bylo to nádherné, dodalo mi to spoustu sil a zážitků.