2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / IX - KVĚTEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORNa jevišti jsem šťastná
Vladimír Čepek
Antonie Talacková je členkou vinohradského souboru od roku 2015, zatím zde nastudovala 17 rolí. Jejím nejnovějším hereckým úkolem je postava Ivany Horáčkové v inscenaci Hana.
Antonie jako Anna, s Danielem Bambasem (Ludvík), Jan Procházka,
Lenka Procházková: Ucho, r. Šimon Dominik, 2017Máme po premiéře inscenace Hana, s režisérem Petrem Svojtkou jsi před nedávnem nazkoušela i Srpen v zemi indiánů. Jak se ti s ním zkouší?
S Petrem se zkouší báječně, protože to je režisér, který miluje herce. Nikdy se nesníží k tomu, aby někoho ponižoval nebo na někoho křičel. Spolupráce s ním je velmi obohacující, to je to správné slovo. Je absolutně připravený a je samozřejmě hodně napřed a má jasnou představu, ale netlačí tě za každou cenu do něčeho, co ti nesedí. Jednoduše řečeno se jedná o „spolupráci“ v pravém slova smyslu. To je pro mě naprosto zásadní a osvobozující. A jeho energie a nadšení pro divadlo jsou obrovské a nakažlivé. Díky za něj.
Četla jsi román před začátkem zkoušení?
Ano, byla jsem jím unesená.
Je velký rozdíl mezi čtenářskou a hereckou zkušeností?
No samozřejmě. (Kdybych chtěla zahrát všechno, co bylo v románu Miláček, trvalo by to pět hodin.) Naštěstí máme báječné dramaturgy a ti dokážou vybrat to nejdůležitější. Příběh Ivany je v románu Hana velmi silný a bylo pro mě důležité, že ho z knihy znám, ale k divadelní dramatizaci je třeba přistupovat jinak. Jsou to kratičké situace a je potřeba je naplnit.
Diváci jsou inscenací Hana často zasaženi a vnímají ji velmi silně, emotivně. Je to stejné i při pohledu z druhé strany, vnímáš to stejně?
Bezpochyby. V podstatě během celého zkoušení, už od prvních čtených a pak aranžovacích zkoušek, jsme tím byli všichni pohlceni. Co všechno se do těch mikrosituací a kratičkých textů podařilo Jiřímu (Janků, dramaturgovi a autoru dramatizace, pozn. aut.) samozřejmě díky paní Mornštajnové, dostat. Proplakala jsem mnoho zkoušek. Stále se při reprízách chodím dívat na vybraná místa. Paradoxně na ta nejobyčejnější, kde se třeba Andrejka (Elsnerová, představitelka Hany, pozn. aut.) proměňuje přímo na jevišti z té již osudem prozkoušené ženy na mladičkou holku, jak jídá chleba, jak se vrací do minulosti… Andrejka je opravdu fantastická. Největší sílu inscenace vidím kromě Andrejčina výkonu v tom, jak jsou všichni absolutně propojení a dostřediví, ať už mají jednu, nebo pět rolí, malou, nebo velkou, a všichni bez rozdílu to dělají skvěle, s absolutním nasazením a mají stejný cíl.
Hraješ Ivanu Zítkovou-Horáčkovou, původně nejlepší kamarádku Hany. V textu říká: „Jsem, nebo byla jsem kamarádka tvojí tety.“ Je pro tebe Ivana zrádkyní přátelství? Hana to tak asi vnímá.
Rozhodně není. Samozřejmě že jako herečka se vždycky snažím svoji postavu obhájit, ale já pro ni mám pochopení i jako žena. (Nechtěla bych se ale dostat do její situace.) A taky je důležité si uvědomit, že my už dnes víme, jak to dopadlo a jaké neomluvitelné odpornosti se udály. (A jaké se vlastně stále ještě dějí.) Nevěděla, že to bude mít až takové strašlivé následky, a ona je nejmíň vinna celou tou situací. Pochopení pro postavu toho osudového muže se hledá samozřejmě hůř, ale Marek ho hraje skvěle. Nejhorší je pro mě, jako pro mámu, chování té dcery. Když jsme to zkoušeli, říkala jsem si, že vůbec nevím, jestli bych to ve svém životě zvládla. Kdybych zažila takové chování, takovou reakci vlastní dcery… To je pro mě silná situace.
Jde o okamžik, kdy se Ivana postará o Miru a vezme ji k sobě. Dovedeš si představit podobnou situaci v životě, ve své rodině?
To je pro mě zásadní téma od té doby, co jsem mámou. My už nemáme žádnou rodinu, příbuzenstvo, jsme jenom já, Igor a děti. A asi půl nebo tři čtvrtě roku potom, co se mi narodila Tonička, jsme museli s Igorem někam jet. A mně tenkrát v tom autě došlo, že se nám nesmí nic stát. A řadu let jsem s tím traumatem bojovala. Co by s tou holčičkou bylo, kdyby se nám něco stalo. V dnešní době, když nikoho nemáš, není tak jednoduché, aby přišla kamarádka a o dítě se postarala. Pak se narodil Lojza a to už se ten problém úplně zobludnil. Hodně často o tom přemýšlím. Teď jsou děti už starší. Toničce je čtrnáct a dokáže se až neuvěřitelně postarat o všechno, ale stále je to pro mě bolestné téma. Samozřejmě že kdyby se mojí kamarádce něco takového stalo a bylo by to možné, o její děti bych se postarala, ať by jich měla pět, nebo deset.
… v roli Ivany Horáčkové, s Andreou Elsnerovou (Hana),
Alena Mornštajnová – Jiří Janků: Hana, r. Petr Svojtka, 2025Tonička u nás hrála Laurinu v inscenaci Miláček. Myslíš, že vaše děti půjdou ve stopách svých rodičů?
To nechávám absolutně na nich. V tomhle jsem máma, která jim do ničeho nemluví. Ale jak tak Toničku zpovzdálí pozoruju, je neuvěřitelně zodpovědná a uvědomělá, má dost jasné názory o tom, co je správné a čemu stojí za to věnovat energii. Je to fakt dítě za odměnu. Je členkou Dismanova souboru a je tam moc šťastná. Občas pracuje v rozhlase, občas v dabingu, hostuje v Národním divadle, hostovala se mnou v Žítkovských bohyních v Pardubicích. Já jí do toho vůbec nevstupuju, většinou si ani nechce nechat poradit. Ale je velmi poctivá, pokorná a moc hodná. To má asi po mně (smích). A po tatínkovi je talentovaná (smích). A z Lojzíka se mi vyklubal naprosto dokonalý profi tanečník. (To má taky po mně.) (smích).
Před osmi lety jsi v rozhovoru pro tento divadelní měsíčník mluvila o tom, že se svými zesnulými rodiči vedeš dialog o herecké profesi. Vedeš ho stále?
Vedu, vedu. Když odejdou tvoji blízcí takhle nečekaně a brzo, není pravda, že jsou hned s tebou. Nejdřív nejsou nikde, nejdřív je prázdno. Ale po čase se vrátili. Takže ten dialog s nimi teď vedu vlastně čím dál tím častěji. Musím říct po pravdě, že si nejsem úplně jistá, jestli by na mě teď byli pyšní. Protože práce tady v divadle nepřichází tolik, možná jsem divadlo nepřesvědčila o tom, že bych si třeba mohla zahrát nějakou zásadnější nebo větší roli. Teď je takové prapodivné období, že si říkám, jestli táta neměl pravdu a neměla bych se věnovat něčemu jinému. Já jsem ale na jevišti šťastná, a čím jsem starší, tím se tam cítím svobodnější. Bohužel jsem nepobrala moc sebevědomí a neumím se moc nabízet. Vyplnit dotazník o tom, co umím, a poslat svoji fotku je pro mě nesplnitelný úkol. Ale zase by na mě třeba byli pyšní, jakou jsem vybudovala rodinu, a z dětí by měli radost, myslím si, obrovskou. A s Igorem si občas zahrajeme společné představení a teď zase zkoušíme krásnou novou věc, takže tam se cítím trochu saturovanější.
Jaká je tvoje představa ideálního léta?
Moje ideální představa léta je samozřejmě na chalupě. S dětmi, s mužem a s naší zoo. Na chalupě po tatínkovi, na kterou nedám dopustit a o kterou se starám pečlivě a s láskou.