2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / VIII - DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jan Vedral
„Těžko se bráníme pocitu, že se najednou díváme na divadlo, které ztrácí půdu pod nohama. S koncem totality jako by se dostavila i jistá názorová nejistota, projevující se zpochybňováním – třeba jen bezděčným – dosavadních metod práce. Divadlo hledá novou tvář (…) Snaha po odpolitizování umění má nepochybně své oprávnění, ale zdaleka by neměla být omluvou pro díla, která postrádají svůj vnitřní smysl.“
Karel Höger (Guntr) a Stanislav Remunda (Jaromír), František Hrubín:
Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, r. Jaroslav Dudek, 1968Citát pochází z recenze Otakara Blandy v 11. čísle časopisu Scéna, ročníku 1990. Ta je věnována prvním „polistopadovým“ premiérám Divadla na Vinohradech: dramatizaci Šotolova Tovaryšstva Ježíšova a Hrubínovu dramatu Oldřich a Božena.
Od ledna roku 1990 se Vinohrady vrátily ke svému řádnému provozu. „Stávkující“ česká a slovenská divadla začala opět hrát svůj repertoár a připravovat nové inscenace. Kardinální dramaturgická otázka té doby byla – co po změně poměrů divákům nabídnout, aby divadlo, jak žádá Hamlet, „nastavilo době zrcadlo“?
Prudké společenské změny se v Česku vždy prožívají emotivně a s patosem. To vidíme na repertoáru divadel ve zlomových obdobích. Po srpnu 1968 se objevily desítky inscenací české národní klasiky. Ale emoce a patos vydrží burcovat společnost jen po omezenou dobu. Dokladem toho je i druhá Dudkova vinohradská inscenace Hrubínova Oldřicha a Boženy. Rozhodli jsme se hru uvést ve vypjatých prosincových dnech roku 1989, premiéra se uskutečnila 2. března 1990. To už se nejen kritik Blanda „těžko bránil pocitu, že se díváme na divadlo, které ztrácí půdu pod nohama“. Duch společnosti se za necelý čtvrtrok zásadně proměnil.
Rok 1990 byl nejen v repertoárech divadel rokem návratů. Řada osobností vyřazených totalitou z veřejného prostoru se vracela do politiky, do akademického světa, do literatury. Tak se k recenzní činnosti v oficiálním, ne už samizdatovém tisku vrátil i Otakar Blanda. A na vinohradskou scénu Hrubínova hra, která zde měla svou československou premiéru 27. září 1968 jako první posrpnová inscenace.
Vstupní repliku hry pronáší emisar německého císaře Svaté říše římské Guntr: „Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě.“ Tím dítětem je očekávaný syn přemyslovského knížete Oldřicha a jeho neurozené ženy Boženy, budoucí Břetislav I. Až jeho panování vrátí rozvrácené a z ciziny ovládané zemi samostatnost a politický význam. Dokážeme si představit, jak tato věta, kterou pronášel hostující Karel Höger, v čerstvě „spojenci“ okupované vlasti po premiéře vyznívala. V Dudkově tehdejší inscenaci, stažené pod politickým tlakem v květnu 1969, hrál Oldřicha R. Brzobohatý, jeho bratra, slabošského kastráta knížete Jaromíra S. Remunda, jeho neplodnou manželku z císařského rodu Jutu J. Jirásková, zrádného Slavníkovce Kochana V. Šmeral a Kaplana, který za Oldřicha obětuje život, P. Haničinec. K vinohradskému scénografovi Z. Kolářovi se připojil jako kostýmní výtvarník J. Trnka.
Jan Hartl (Jaromír) a Hana Maciuchová (Juta) v inscenaci Oldřich
a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, r. Jaroslav Dudek, 1990V Hrubínově čtvrtém dramatu (po slavné Srpnové neděli, méně úspěšné Křišťálové noci a dodnes hrané pohádce Kráska a zvíře) se o Boženě pouze mluví, na scéně se neobjeví. Známá legenda o milostném vzplanutí knížete Oldřicha, který u Peruce potká krásnou pradlenu Boženu a (podobně jako kněžna Libuše oráče Přemysla) pozvedne ji na knížecí stolec, Hrubína sice inspirovala, ale ve hře už láska zaznívá jen ve vášnivých Oldřichových monolozích. Hra má také podtitul Krvavé spiknutí v Čechách. Mnohem vášnivěji v ní až existenciálně a v básnicky jedinečném vyjádření rezonují různé podoby české nesvornosti, podlého intrikaření a nenávisti. Těch, rozhodně ne „raně středověce“, ale moderně využívá k dosažení podlého cíle císařský diplomat. Poslední replikou hry osloví Guntra Oldřich, který z krvavého děje vyjde vítězně: „Až bude čas, půjdeš a řekneš císaři – dítě se narodilo. Je to syn.“
Návratem naděje, narozením dítěte do země, kterou si mocnější soused bezohledně a za podpory místních kolaborantů podroboval, návratem emblematické a potlačené inscenace jsme tehdy chtěli „navázat uzel“ přerušeného vývoje. „Už přišel čas.“ V polistopadové Dudkově inscenaci hrál Guntra R. Brzobohatý a P. Haničinec se stal Kochanem. Po generačním posunu pak byl Oldřichem S. Skopal, Jutou H. Maciuchová, Jaromírem J. Hartl a Kaplanem I. Racek.
To, že s „navazováním uzlů“ to bude nejen v divadle, ale v celé společnosti těžké, ukázaly už první dva polistopadové roky. Kontinuita s duchem šedesátých let byla fatálně zpřetrhána, a nostalgické návraty se míjely se zájmy a potřebami společnosti, zdevastované dvaceti lety normalizačního duchovního útlaku. Na básnické drama, ve kterém excelovala česká dramatika třicátých a po nich i šedesátých let, nebylo, jak se ukázalo, připraveno ani publikum, ale ani samo divadlo. Kamsi se ztratila jak důvěra ve slovo, tak senzitivita. V Blandově recenzi zmíněná nejistota měla nejen Divadlo na Vinohradech provázet ještě dalších pár let.
Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě