LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​TŘI OTÁZKY
A DVĚ NAVÍC…… pro Jiřího Janků,
autora dramatizace románu Hana

​Zuzana Paulusová

​Autor dramatizace Jiří JankůRomán Aleny Mornštajnové Hana byl zdramatizován už dvakrát. Proč jste se rozhodli vytvořit pro vinohradskou inscenaci vlastní dramatizaci?

S režisérem Petrem Svojtkou jsme zvyklí dělat si vlastní dramatizace, protože si tím můžeme předem určit klíč k poetice inscenace a pojmenovat si témata, která nás zajímají. Navíc jsem přesvědčen, že je vždy lepší, když můžete psát scénář pro soubor, který znáte, a máte představu, kdo bude jednotlivé role hrát. Hodně to pomáhá při domýšlení situací a motivací jednání jednotlivých postav. Důležitým faktorem bylo také to, že v Divadle na Vinohradech existuje dlouholetá tradice připravovat vlastní adaptace, a na ni jsme chtěli programově navázat.

Jak probíhá proces převodu románu do textu určeného k inscenování – jakými fázemi musí dramatizátor projít?

Prvním předpokladem je důkladná znalost románové předlohy, což znamená přečíst si román několikrát, aby se vám jeho text dostal tzv. pod kůži. Přepis do divadelní podoby nikdy není pouhým doslovným přebíráním dialogů z knihy, ale dramatizátor musí převáděný materiál nahlížet komplexně – objevovat divadelní zkratky, kondenzovat dialogy, hledat pasáže, které se dají odvyprávět jevištním obrazem, hudbou či zvukovým záznamem. Navíc žádný román nelze převést na jeviště se vším všudy, a je třeba se rozhodnout, co z děje ponecháte, a co je naopak zbytné. Důležité také je předem si určit téma inscenace, tedy to, o čem chcete hrát, čím chcete diváky oslovit. Už v dramatizaci je tedy nutné hledat koncepci zdivadelňování a uvažovat jevištně. Vždy je dobré, když v této fázi můžete spolupracovat s režisérem a průběžně se domlouvat na principech, se kterými chcete pracovat. V případě Hany byl celý převod na jeviště komplikovaný také tím, že román je velmi složitě strukturovaný a časová kontinuita vyprávění není lineá­rní. Z tohoto hlediska je tedy třeba neustále myslet na diváka, zejména toho, který román nečetl, aby se v ději neztratil, aby příběh byl jasný a bylo řečeno vše, co je pro jeho pochopení nutné.

Práce s různými časovými rovinami byla tedy při vytváření jevištní verze nejsložitější? 

Ano, příběh se otevírá v padesátých letech, vrací se do třicátých let a končí v šedesátých letech… Hodně jsme uvažovali i nad závěrem – jak se dobrat k pointě, aby se do ní propsalo téma celé inscenace.

Do jaké míry se během zkoušení do textu zasahuje? 

První fáze – přepis románu do podoby divadelního scénáře – trvala v případě Hany skoro rok a půl, ale zlomová situace nastala, když se textu chopili herci – tedy na první čtené zkoušce. S režisérem Petrem Svojtkou si při každé naší společné práci přejeme, aby herci byli spoluautory inscenace v tom smyslu, že do ní vkládají svou kreativitu, své nápady, a může se stát, že se z pohledu některé postavy může scénář zpěčovat. Proto jsme otevřeni změnám, pokud jsou ku prospěchu věci, a v praxi se stává, že se některá pasáž nebo místo v textu oproti původnímu scénáři promění.

Kdy dramatizátor pozná, jestli jeho úprava „funguje“?  

Domnívám se, že definitivní odpověď na tuto otázku dostaneme všichni až při premiéře či po prvních reprízách. Při zkoušení, a hlavně v jeho finální fázi zažívají členové inscenačního týmu, zejména režisér a autor dramatizace, emocionální veletoče, které se dají jen těžko popsat. Je to oscilace mezi nadšením z tvůrčí práce a skepsí vzhledem k výsledku. Přejeme si, aby vše dobře dopadlo, a obáváme se případných komplikací, například technických, které by naši cestu za výsledkem zmařily.