2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / VIII - DUBEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVOR
Je pro mě důležité mít kolem sebe spřízněné duše
Zuzana Paulusová
Zuzana Vejvodová získala své první herecké zkušenosti už v dětství, herectví pak vystudovala na Pražské konzervatoři a poté působila třináct let v Divadle Na Fidlovačce. Od roku 2014 patří do vinohradského hereckého souboru, je také oblíbenou televizní herečkou. Její nejnovější vinohradskou rolí je Rosa v inscenaci Hana – jevištní verzi románu A. Mornštajnové.
Zuzana (Líza), s Markem Lamborou (Bill Starbuck),
N. Richard Nash: Obchodník s deštěm, r. Juraj Deák, 2021Jaké byly vaše herecké začátky?
Herectví bylo mým snem od dětství, dodnes mám jako relikvii schovaný dotazníček, do kterého jsem si už ve školce hůlkovým písmem napsala, že chci být herečkou. Za důležité považuji, že to byl opravdu můj nápad, a ne přání někoho z mojí rodiny nebo z blízkého okolí. Díky tomu jsem byla ve svém přání neochvějná. První roli v televizním seriálu Území bílých králů jsem získala jako devítiletá na základě konkurzu.
Na Pražské konzervatoři byl vaším pedagogem Jaroslav Satoranský, se kterým zkoušíte v inscenaci Hana. Vnímáte ho stále jako svého pedagoga, nebo se váš vztah změnil v kolegiální?
Nedovolila bych si o panu Satoranském přemýšlet jinak než jako o panu profesorovi. Stále ho tak oslovuju a naše společné zkoušení v inscenaci Hana mě dojímá v tom nejlepším slova smyslu – na konzervatoř jsem nastoupila ve 14 letech a vnímám, jak život běží… Těší mě, že můžu stát na jevišti vedle člověka, který byl pro můj život důležitý a který mě a moje spolužáky spolu s paní profesorkou Janou Preissovou čtyři roky vedl a vychovával.
Se svým spolužákem z konzervatoře Ondřejem Brouskem se potkáváte i na Vinohradech, je pro vás důležité mít kolem sebe spřízněné duše?
Je to pro mě zásadně důležité. Čím jsem starší, tím víc cítím, že mi kolektiv musí dávat smysl, potřebuji se v něm cítit dobře a bezpečně, mít s kolegy spojení a nejlépe společnou historii. To jsem si ověřila při derniéře inscenace Bach & synové, kdy jsme právě s Ondřejem o pauze zavzpomínali na několik inscenací, ve kterých jsme na Fidlovačce spolu hráli. Vzalo mě za srdce, jak v nás ty vzpomínky ožily a znovu nás propojily. Při zkoušení vždy všichni usilujeme o co nejlepší výsledek, ale nelákalo by mě dobrat se skvělého výsledku s lidmi, se kterými bych se necítila dobře.
Ve zmíněné inscenaci Bach & synové jste převzala roli pro Simoně Postlerové, která nečekaně odešla. Bylo to náročné?
Velmi náročné. Přebírala jsem roli krátce po jejím odchodu a v rámci přípravy jsem se musela opakovaně dívat na záznam z inscenace, ve které ona ve své roli umírá. A silný byl i moment, kdy bylo třeba si vyzkoušet její kostým, který ještě nikdo nestihl vyprat, a tak jsem se oblékala do její vůně. Myslela jsem na ni při každém představení.
V současnosti řada herců různých divadel odchází z angažmá a dávají přednost účinkování v rozmanitých projektech. Je pro vás důležité být členkou souboru?
Ano. Dokonce jsem v tomto směru nedávno dostala zpětnou vazbu, která mě velmi potěšila. Člověk, kterého si profesně vážím, mi při natáčení řekl, že jsem týmový hráč. Občas se mě někdo ptá, jestli mi nevadí hrát někdy velkou roli, a jindy malou, a já vysvětluji, že v souboru to tak chodí a je to cesta, jak přirozeně vychovat herce k pochopení, že je důležité jít do malé role se stejnou energií jako do role hlavní. A že díky této zkušenosti si pak s kolegy můžeme vzájemně vážit obou těchto úkolů. Jednoznačně chci být tam, kde se tvoří něco kontinuálně, při zpětném pohledu pak člověk vidí svůj vývoj, ale i vývoj celého souboru a může na něj být pyšný.
… jako Rosa v inscenaci Hana (Alena Mornštajnová, Jiří Janků),
r. Petr Svojtka, 2025Účinkujete v televizních projektech, dabujete – jaké místo ve vašem profesním životě má divadlo?
Je na prvním místě! Hereckou profesi si bez divadla vůbec nedovedu představit, měla bych pocit, že jsem ji přestala dělat, kdybych se věnovala jen natáčení nebo třeba dabingu. Ale zároveň jsem vděčná, že můžu k divadlu dělat i další profesní disciplíny, protože k herectví zkrátka patří. Vrací mi to energii – pokud bych dělala jenom divadlo, možná by mi víc hrozilo vyhoření.
Rosa v inscenaci Hana je vaší 21. vinohradskou rolí. Považujete některou z těchto rolí za obzvláště důležitou?
Nechci připomínat jednu roli, spíš vždycky ráda zkoumám, proč ke mně v daný životní okamžik přichází prostřednictvím role určité téma, protože mezi událostmi existují vnitřní souvislosti.
Měla jste představu o roli Rosy už před začátkem zkoušení?
Román jsem četla dávno před tím, než se začalo mluvit o jeho uvedení v našem divadle, ale jsem opatrná na to, abych si předem vytvářela určité představy, zejména v případě dramatizace. Je obtížné převést tak obsažný román do dramatické podoby a mnoho dějových linek a motivů nutně zmizí. Nechci se cítit svázaná a omezená tím, že některé z témat zmizelo, raději pracuji s kartami, které rozdá dramatizace, a s představou režiséra.
Hana je inscenace o bolestných zkušenostech i o naději – které téma v ní pro vás převažuje?
Důležitá je naděje a ta pro mě spočívá v tom, že tuto hru vůbec inscenujeme a že se někdo takto intenzivně věnuje tématu holokaustu, které patří do naší i světové historie. A že i lidé, kteří se tímto tématem zatím nezabývali, se díky působivému příběhu můžou na postavy napojit a sdílet jejich emoce. Hru je možné chápat i jako memento varující před opakováním podobných událostí.
Před několika lety jste v rozhovoru k inscenaci Konec masopustu zmínila, že výsledek, tedy hotovou inscenaci, považujete za důležitý, ale proces zkoušení je pro vás nejzásadnější. Platí to i pro inscenaci Hana?
Platí to u každé inscenace, a u Hany mě zkoušení obzvlášť těší. Obdivuji všechny zúčastněné, jak táhnou za jeden provaz a jak po kouscích vzniká složitá skládačka celé inscenace. Společné úsilí všech mě dojímá a těší mě, že procesu zkoušení všichni důvěřují. Na zkoušky chodím s radostí a s nadějí, že se tato atmosféra na výsledku projeví.