LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORVrátila jsem se do domácího prostředí

​Zuzana Paulusová

Tereza Císařová (dříve Terberová) stanula na vinohradském jevišti poprvé v roce 2016 v roli Jenůfy v dramatu Její pastorkyňa. Do roku 2020 nastudovala 13 výrazných rolí, pak se několik let věnovala mateřským povinnostem – je dvojnásobnou maminkou. V současné době se po mateřské dovolené vrací do role Miry v inscenaci Hana, kterou právě zkouší režisér Petr Svojtka.

​Tereza ve své první roli Jenůfy v dramatu G. Preissové Její pastorkyňa,
s Dagmar Havlovou Veškrnovou (Kostelnička), r. Martin Františák, 2016Terezo, jak vznikl váš zájem o divadlo a herectví?

Odmalička jsem byla třídní bavič a jako náctiletá jsem začala chodit do dramatického kroužku. Na gymnáziu jsem neměla úplně přesnou představu, čemu bych se chtěla v budoucnu věnovat, a začala jsem uvažovat o studiu herectví na DAMU. Rodiče mě podpořili, táta pro mě dokonce vyhledal přípravný kurz herectví v Hradci Králové. Tam jsem začala zjišťovat, co herectví vlastně obnáší. Do té doby jsem ho vnímala spíš jako zábavu s kamarády, a najednou jsem s neznámými lidmi nacvičovala různé monology, někdo mě u toho sledoval a občas jsem nevěděla, co se po mně chce… Na přijímací zkoušky na DAMU jsem se nakonec připravila sama. Měla jsem velkou radost, když jsem zjistila, že jsem přijata.

Teď, když máte řadu zkušeností z odehraných rolí, už vám herectví jako zábava nepřipadá?

Moje práce mě baví, ale je to jiná zábava než na dramatickém kroužku, nejde o to se jen předvádět, ale hledat uvnitř sebe. Hrát na „dramaťáku“ žábu znamenalo obléknout si kostým žáby a skákat jako žába, ale tady při zkouškách musím zjistit, co postava cítí a proč se chová tak, jak se chová. Vím, že Jenůfa v inscenaci Její pastorkyňa je nešťastná, a tak bych mohla plakat, ale během zkoušení hledám důvody, proč je nešťastná, a zjišťuji, že její situaci můžu vnímat různými způsoby, a pak uvažujeme, který vybrat a jak její pocity vyjádřit.

Při oslavách výročí otevření DnV jste do hlediště přijela na koni a vím, že jste byla velmi úspěšná v jezdeckém sportu…

Vyrůstala jsem u koní a s mými sestrami jsme se věnovaly disciplíně, která se jmenuje vytrvalost. Není moc známá, protože není divácky atraktivní, ale díky soutěžím jsme sjezdily celou Evropu, sestry letěly s koněm i do Arabských emirátů.

Naučila jste se u koní a od koní něco, co se hodí v běžném životě?

Já jsem občas ke koním utíkala od lidí, komunikovat se zvířaty pro mě bylo jednodušší než s vrstevníky. Je to dané i povahou, jsem introvert, na DAMU si ze mě spolužáci občas dělali legraci, že nejsem typický haptický, objímací typ, až tady v divadle jsem postupně došla k tomu, že mi nevadí se při zkoušení někoho dotknout. Ale určitě platí, že u koní se naučíte houževnatosti, je třeba se o ně postarat – nakrmit je a vzít na trénink – za jakéhokoli počasí.

​… jako Anežka, s Tomášem Pavelkou (Arnolf, pán z Pařezova),
v Molièrově komedii Škola žen, r. Juraj Deák, 2017V „Pastorkyni“ jste se ocitla na jevišti s velmi zkušenými herci a herečkami, např. Dagmar Havlovou, Naďou Konvalinkovou, Carmen Mayerovou a dalšími. Měla jste trému?

Strašnou. Nabídku hrát Jenůfu jsem přijala ještě jako studentka DAMU, a nevěděla jsem, co s tou rolí budu dělat. Ale kolegové a kolegyně byli trpěliví a vstřícní, nedávali mi najevo, že jsem nezkušená začátečnice. S Dagmar Havlovou se mi zkoušelo skvěle, chovala se ke mně velmi mile, chápaví byli i Marek Lambora a Tomáš Dastlík jako kolegové, s nimiž jsem na jevišti měla vytvářet intimnější vztah. Carmen Mayerová, se kterou jsem seděla v šatně, mi hodně pomohla tím, že mi ukázala praktické věci, jako kde je dámský a pánský portál, rekvizitárna, a kdykoli mi s čímkoli poradila.

Jako Jenůfa jste ale působila velmi přesvědčivě…

Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že teď, s mateřskou zkušeností, bych tu roli hrála jinak. Nejdřív jsem zalitovala, ale pak mi došlo, že jsem za ten odstup ráda. Tehdy jsem mohla smutek jen hrát, teď by mě zasáhl. Při čtené zkoušce jsem tehdy viděla na paní Havlové, jak ji dojímá jeden monolog, ale ještě jsem tomu nerozuměla. A teď mám slzy na krajíčku na čtené zkoušce Hany, když se v ději objeví dítě. Kdybych měla hrát Jenůfu teď, hodně by mě to bolelo.

V inscenaci Hana hrajete roli dívenky Miry, vypravěčky příběhu. Jaká je podle vás Mira? Ovlivnila mateřská zkušenost vaše uvažování o této roli?

Snažím se své dcery s tou rolí nespojovat, protože jsou ještě malé, jsou jim čtyři a dva roky. Postava Miry je starší – nechci čerpat z jejich chování, abych nevytvářela mladší postavu, spíš si všímám, jak se chovají starší děti. Mira je už třetí vinohradská role, kdy hraju dítě, musím ji odlišit, aby nebyla stejná jako třeba Fanny v inscenaci Fanny a Alexandr.

Mira je holka trochu od rány, stará se o mladší sourozence, je na ni kladena určitá odpovědnost. Zároveň je také ještě dítě, má chvíle vzdoru, kdy jde s kamarádkou někam, kam jít nemá. Jak vyrůstá u tety Hany, stává se postupně soběstačnou, musí se o sebe umět postarat, být sobě samé i kolegyní v dialogu, protože s tetou si moc nepopovídá. Je samostatná, živá a přirozená.

Vracíte se do divadla po mateřské dovolené. Je to v něčem podobný pocit, jako když jste nastupovala do své první role?

První den jsem se cítila stejně jako tehdy, ale fáze „rozkoukávání“ tentokrát proběhla během deseti minut, jakmile jsem se seznámila s novými kolegy. Roli určitě hraje i to, že jsem se vrátila do známého, domácího prostředí.

Jak se vám daří skloubit mateřské povinnosti s divadlem?

Není to snadné, měla jsem obavy, jak to vyřešíme, když začínám zkoušet. Obě holky chodí do školky, doufám, že neonemocní. Babičky jsou daleko a stejně pracují, naštěstí má manžel na rozdíl ode mě možnost pracovat na home office.

Když vyšetříte chvíli času jen pro sebe, čemu se budete věnovat?

Koníčků mám víc, tak někdy nevím, do čeho se pustit dřív, ale asi bych šila. Šití je uklidňující, něco vzniká pod rukama a hlava odpočívá.