2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / VI - ÚNOR
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Strach. Euforie. Deprese. Katarze?
(Několik momentek z divadelní stávky v listopadu a prosinci 1989)
Jan Vedral
Strach a obavy jsme na Vinohradech poté, co jsme se 18. listopadu 1989 připojili ke stávce studentů a divadelníků, v prvních dnech zažívali také. Hned v noci z 18. na 19. listopadu držel v budově noční službu Jan Hartl, měl přímé telefonní spojení na Ivana Medka do mnichovské redakce Svobodné Evropy a pokyny, že mu má volat, pokud by se státní moc pokusila divadlo vyklidit a obsadit.
Jan Hartl jako Jaromír
v inscenaci Hrubínovy hry Oldřich a Božena, r. J. Dudek, 1990Jan Potměšil (Král Václav II.),
V. Hálek: Záviš z Falkenštejna, r. J. Kačer, 1989
To se přes chaotická varování od vojáků základní služby z útvarů v okolí Prahy, že „se něco chystá“, nakonec nestalo. Plané bylo naštěstí i shromáždění ozbrojených Lidových milicí v Riegrových sadech v prvním týdnu stávky. Pozorovali jsme z oken rekvizitárny, jak tam několik desítek mužů v šedých uniformách čeká na pokyn a mrzne; nakonec jsme za nimi vypravili várnice horkého čaje, kterým je odzbrojily odvážné herečky.
Euforie ve vlnách divadlem procházela opakovaně. Když se po nočním telefonování Jana Kačera s Milanem Kňažkem zastavila na ranní kafe ještě před prvním setkáním s formujícím se Občanským fórem v Laterně magice výprava představitelů Verejnosti proti násiliu. Když se na jevišti před diváky stávkového večera objevil po návratu z emigrace Pavel Landovský. Nebo když na Vinohrady dorazil partnerský soubor Divadla Andreje Bagára z Nitry a místo hostování s inscenací stály společně oba soubory na jevišti a se svíčkami v rukou (bezpečnostní technik se opět mohl pominout) všichni, zrežírovaní Jozefem Bednárikem, euforicky zpívali „Sľúbili sme si lásku“.
Deprese padla na celé divadlo 9. prosince, když k nám dorazila zpráva o autonehodě, při níž byl těžce zraněn benjamínek souboru, herec Jan Potměšil. Ten se stal členem souboru ještě jako student DAMU. V inscenaci Záviš z Falkenštejna představoval mladičkého krále Václava, naději na znovuvzkříšení českého národa po porážce v bitvě na Moravském poli. V inscenaci Hlasy ptáků metal jako mladý cirkusák na jevišti akrobatické hvězdy. Ráno 8. prosince, kdy se společně s Janem Kačerem vypravovali na televizí přenášený mítink s ostravskou veřejností, promeškali časný ranní let. Na poslední chvíli opatřené letenky zůstaly v kanceláři na stole a stávkový výbor divadla jim z Mánesa, kde sídlili stávkující výtvarníci, opatřil „rychlé auto“ do Ostravy. To však na zpáteční cestě na dálnici havarovalo, Jan Kačer byl zraněn lehce, ale Jan Potměšil utrpěl těžká zranění. V euforii dařícího se společenského obratu zasáhla divadlo tato zpráva jako blesk z čistého nebe. Slzy, modlitby, vigilie pod okny Vojenské nemocnice ve Střešovicích, sbírky finančních prostředků a shánění zdravotních pomůcek. Jan Potměšil se z bezvědomí probral až po třech měsících. K divadlu se vrátil po rekonvalescenci jako herec – paraplegik v divadelním spolku Kašpar. Starost o „Honzíka“ stála u vzniku řady nadačních iniciativ, které proměnily nejen české zdravotnictví, ale zejména vědomí solidarity v rodící se občanské společnosti. Role po Janu Potměšilovi v obou inscenacích po obnovení provozu v lednu 1990 převzal Jaroslav Novotný, student, který se herectví záhy po absolvování vzdal.
Po oné osudové bouračce na dálnici u Říčan už nikdy nebylo v pospolitosti souboru nic takové jako v oněch euforických a inspirativních dnech. Byla to zvláštní katarze, ono bolestně empatické pocítění starosti a neúprosné skutečnosti. Ta postupně začala rozdělovat horečnatě zakoušené „my“ na jednotlivá a posléze často dost osamělá „já“, která se musela vyrovnávat v nových poměrech se svým údělem. Totéž se ostatně v dalších měsících dělo s celou společností.
Od ledna roku 1990 se začala psát nová kapitola naší společnosti a také v historii Divadla na Vinohradech. Po euforii a vystřízlivění z katarze přišla doba, ve které jsme si museli všichni odpracovat to, čím jsme se sami sobě za dvacet let normalizace a čtyři desetiletí totality zadlužili. Nikdo tehdy netušil, jak velký je ten dluh a jak dlouho nám práce na jeho umoření bude trvat. Jsem přesvědčen, že ještě zdaleka neskončila.