LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORMoje cesta do Prahy byla jako pohádka

​Jan Vedral

Brzy to budou tři roky, co se po ruském přepadení Ukrajiny 24. února 2022 nevratně změnil svět. Zásadní životní zlom tato událost znamenala pro Stanislava Moskvina. Přední herec ruskojazyčného souboru Národního akademického divadla Lesji Ukrajinky v Kyjevě, národní umělec Ukrajiny, už 8. dubna 2022 hrál na vinohradském jevišti sedláka Svozila v inscenaci Je třeba zabít Sekala.

​Stanislav jako Arašidov, s Tomášem Pavelkou (Danny),
J. Škvorecký – J. Vedral: Danny Smiřický, r. R. Lipus, 2023Stanislave, jak do února 2022 vypadala tvá herecká kariéra?

Vystudoval jsem herectví v Kyjevě na Divadelní univerzitě Ivana Karpenka-Karyho a čtyřicet let jsem pracoval v kyjevském divadle, které se původně přímo v názvu hlásilo k ruskému dramatu. Tam byl celý můj herecký život. Nějakou dobu během náletů vůbec nehrálo. Dnes činnost divadla pokračuje, ale hraje se pouze v ukrajinštině. Už nikdy, myslím, nebudou hrát v ruštině, jen ukrajinsky.

Jak došlo k tomu, že ses na začátku března ocitl v Divadle na Vinohradech?

To bylo, Honzo – vidíš, že se usmívám – jako pohádka. Jako by mě k tomu vedl přímo osud. Točil jsem ještě na Ukrajině s Tomášem Töpferem film Muž, který stál v cestě. Nejdřív mi zavolala castingová agentura. Vyfotili mě, natočili se mnou scénu, a pak bylo dlouho ticho. Myslel jsem si – Nic z toho nebude. Po měsíci znovu volají – Musíte přijít na druhý casting. – Jak to, vždyť mě přece za čtyřicet let znáte, točil jsem s vámi filmy i seriály? To je moc důležitá role v koprodukčním filmu, řekli, a tak jsem šel na druhý casting. A po měsíci volají – Stanislave, můžete přijít na třetí casting? – Ne! Jsem snad oběť nějakého žertu? – Tentokrát už je tu český režisér Petr Nikolaev a chce se osobně podívat na herce, které jsme mu navrhli. Je vás na tu roli šest. Šel jsem tam zase – a pak mi řekli, že jsem roli Savčenka v té epizodě ve filmu dostal.

A při natáčení ses seznámil s Tomášem Töpferem, který ve filmu hraje Františka Kriegla?

Byl to vůbec první den, kdy český štáb točil na Ukrajině. V Buče, to jméno je smutně známé. Řekli mi, že pan Töpfer je hodně známý herec, myslel jsem, že bude nepřístupný. Ale pak jsem Tomáše uviděl! Říká se, že existuje láska na první pohled. Tak tohle bylo kamarádství na první pohled! Mluvil jsem s ním sotva hodinu – a cítil jsem se, jako bychom spolu stáli na jevišti už dvacet let! Hned jsme se shodli, jak tu exponovanou scénu ve filmu zahrajeme. Natočili jsme to, poděkovali si – v březnu měli přijet točit znovu, domluvili jsme se, že mě Tomáš navštíví. A to bylo všechno.

A pak vypukla válka.

Nejdřív nás bylo během vzdušných útoků ve sklepě švagrova domu osm. Pak jsme s manželkou odjeli na vesnici k její matce. A začátkem března telefon – Ahoj, Stanislave, tady Tomáš. Nejdřív jsem ho nepoznal. – Chci ti pomoci, kde jsi, co máš u sebe? – Manželku, pár věcí, co jsme v rychlosti pobrali, pas. – Tak si to sbal a přijeď na hraniční přechod Užhorod / Vyšné Nemecké. Budu tam na vás čekat. A to se taky stalo. Čekali tam na nás s manželkou a autem a odvezli nás do Prahy.

​V roli Komisaře v Goldoniho komedii Poprask na laguně,
s Petrem Matyášem Cibulkou (Toffolo), r. J. Deák, 2024To vím, v divadle jsme o té Tomášově misi mluvili, když jsme hledali způsoby, jak lidem z Ukrajiny můžeme pomoci.

Přivezli nás do domku na Spořilově. Myslel jsem, že nám tam dají na pár dní k dispozici pokoj, ale Tomáš položil na stůl klíče a řekl – Tady budete žít, my budeme bydlet na chalupě. A my tam byli tři a půl měsíce, než jsme se zařídili! A hned nás vzal do města. Na Staroměstském náměstí svítilo slunce a byl mír, zatímco Buča už byla v troskách.

A pak jsi přišel do divadla, na to si vzpomínám, byl jsi vyděšený. Hned jsme tě zapřáhli do práce v divadle i na DAMU, abys přišel na jiné myšlenky.

Tomáš mi vyprávěl o své mnohaleté spolupráci s Lilian Malkinou. Když jsem ji v divadle potkal, řekla – Zdravstvuj – a já pochopil, že tu v ní mám dalšího kamaráda, za kterým stejně jako za Tomášem mohu přijít. A to je velké štěstí!

Co to pro tebe znamenalo, začínat jako herec znovu, po šedesátce, v jiném jazykovém prostředí?

Kdybych byl mladý, asi bych to nenesl úplně dobře. Odehrál jsem spoustu velkých rolí ve stovkách představení. Ale jako starší člověk tomu rozumím. Prostě takové role nemůžu hrát, vždycky bude slyšet, že čeština není můj rodný jazyk. A souhlasím se Stanislavským. „Není malých rolí, jsou jen malí herci. Dneska jsem Hamlet, zítra komparzista.“ Dělám s plným nasazením role, které dostávám. Ty první byly němé. A pak první v češtině mluvená, pěkná role ruského spisovatele Arašidova v Dannym Smiřickém. Děkuji ti, Honzo, žes mi ji napsal „na tělo“.

Zpravidla s potleskem na otevřeném jevišti…

Ano. Mám radost. Teď hraju v komedii Nepijte tu vodu a nejnověji Komisaře v Poprasku na laguně. Pro mě je skvělé, že Vinohrady jsou podobný typ repertoárového divadla, v jakém jsem celý život pracoval. Každá inscenace je pro mě obraz, já ve své epizodě dotvářím jeho detail. Jsem moc pyšný na toto divadlo a skvělé lidi v něm, na to, jak jste mě vy i publikum přijali a že za tři roky hraju už v šesté inscenaci.