LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIStávkový výbor v listopadu 1989

​Jan Vedral

Jako když se protrhne hráz, začaly se po 17. listopadu roku 1989 valit i v DnV události uměle zadržované normalizačním bezčasím. I s pětatřicetiletým odstupem splývají přímému účastníku příběhy těch dnů do jednoho silného, životně určujícího prožitku. Onoho 17. listopadu byl na Národní třídě zmasakrován studentský průvod a 29. prosince byl disident a nedávný politický vězeň Václav Havel zvolen prezidentem a vykonal svou první vojenskou přehlídku, která vstoupila do historie jako „krátké nohavice“. Za necelých šest týdnů se toho změnilo více než za mnoho předchozích úmorných let.

​​Zaměstnanci DnV zvolili stávkový výbor, mezi jehož členy patřili také Jan Vedral (na snímku vlevo), Tomáš Töpfer (stojící u zrcadla), Jiřina Jirásková a Jan Kačer (na snímku vpravo). (Snímek pořízený z původního videozáznamu)

Do stávky divadlo vstoupilo, tak jako většina profesionálních scén v tehdejší ČSSR, večer 18. listopadu. Každé dopoledne se pak scházeli jeho zaměstnanci v hledišti a rozdělovali si aktuální povinnosti. Zvolili stávkový výbor: herečky Danielu Kolářovou, Jiřinu Jiráskovou a Elišku Balzerovou, herce Tomáše Töpfera a Martina Stropnického, který divadlo zastupoval na celopražských divadelnických poradách, režiséry Jaroslava Dudka a Jana Kačera. A také autora těchto řádků, dramaturga Jana Vedrala, který byl z podstaty své profese mluvčím stávkujícího divadla.

Ke společenskému významu českého divadla v novodobé historii patří to, že ve zlomových dobách nahrazovalo chybějící či potlačované společenské instituce. Především v prvních dnech stávky, kdy byly televize, rozhlas a tisk mocensky umlčeny, se i DnV stalo významným médiem. Nejenže zprostředkovávalo publiku zprávy o společenském dění na shromážděních v čase plánovaných představení (hlediště bylo přeplněné, bezpečnostní technik zoufalý, pro ty, kteří se nevešli, ozvučili zvukaři foyer divadla a instalovali reproduktory na budovu), ale také využívalo své propagační vitríny k průběžnému zveřejňování aktualit a tehdy unikátní xerox pro rozmnožování letáků s požadavky stávkujících studentů a divadelníků. Důležité bylo i to, že zprávy o tom, co se dělo na oněch večerech, kdo a s jakými názory tam vystoupil, jsme předávali některým celostátním deníkům, především Lidové demokracii a Svobodnému slovu, které tyto informace šířily po celé republice. To mělo význam do doby, než se pracovníkům rozhlasu a televize podařilo otevřít vysílání zpravodajství z bouřících se ulic a náměstí. Ostatně první protestní prohlášení Občanského fóra rozhlasových pracovníků bylo čteno právě na jednom z vinohradských mítinků.

Tehdejší ředitel Národního divadla, skladatel Jiří Pauer, nařídil, aby jeho historické budovy byly zavřeny. Umělci z činohry ND se proto účastnili večerů v ostatních pražských divadlech. Na Vinohrady také přicházeli a zapojovali se hudebníci a zpěváci působící na volné noze.

Na jevišti byla instalována na tu dobu neobvyklá technologie, umožňující promítat na velkou plochu vysílání televize. A tak jsme na jevišti spolu s plným hledištěm sledovali Televizní noviny. Nezapomenu na ten nadšený a předčasně euforický povyk, když 24. listopadu rezignoval na svou funkci generálního tajemníka Miloš Jakeš. Ani na to zklamání poté, kdy 3. prosince ohlásil premiér Ladislav Adamec složení své nové vlády s převahou komunistů. Publikum tehdy aklamací odsouhlasilo výzvu, aby stávka dále pokračovala; tu se podařilo ještě týž večer přečíst Jaromíru Hanzlíkovi ve vysílání České televize. OF a VPN tuto vládu také odmítly, a Adamec posléze ze své funkce odstoupil.

Na dopoledních poradách pracovníků divadla jsme mimo jiné rozhodovali, kdo ze členů souboru vyrazí na výjezdy po republice se studenty DAMU a posléze i se zástupci Občanského fóra. Když jsme se 23. listopadu dozvěděli, že tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán hodlá promluvit na shromáždění dělníků ČKD, podařilo se nám zařídit, že bezprostředně před ním oslovil zaplněnou dvoranu Petr Haničinec. Popsal jim, co sám zažil sedmnáctého na Národní třídě, a plamenně objasnil důvody k vyhlášení generální stávky. Když se po něm nepříliš obratně ujal slova samotný Štěpán, dělníci ho vypískali. „Nejsme děti! Demisi!“ Takových, byť i méně spektakulárních výjezdů byly tehdy desítky. Herci se studenty často překonávali odpor závodních stráží, odmítajících je vpustit do závodů a družstev v marné naději, že se mimopražské a mimobratislavské pracující podaří i nadále udržet za informační železnou oponou, kde dají nadále přednost „klidu na práci“.

Popularita, kterou normalizační moc zajistila některým umělcům, a to i za cenu řady mravně sporných kompromisů z jejich strany, se tak paradoxně obrátila proti ní. Tváře disidentů obecně známé nebyly, na rozdíl od tváří televizních, filmových a divadelních hvězd, které je veřejně s osobním ručením představovaly a kterým lidé důvěřovali. Tak mělo svůj nesporný význam společné Gottovo a Krylovo pění hymny na balkonu Melantrichu či účast Jiřiny Bohdalové na tribuně obrovské manifestace na Letné.