2024
2025
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2024 / 2025 / II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ZÁKULISÍ
Jan Vedral
Znáte to jistě sami. Při úklidu krabic, do nichž jste odkládali, co se vám podle tehdejšího úsudku ještě „mohlo hodit“, objevíte poklady, na které jste dávno zapomněli. A tak se z rychlé likvidace odpadu zpravidla stane sentimentální probírka vzpomínkami.
DnV nabízí divákům inscenace na velkém jevišti a Studiové scéně.
Zatím poslední inscenací uvedenou v tomto prostoru
je Komedie o pronásledování a umučení dr. Šaldy.
Na snímku Marek Holý (dr. Šalda) a Jana Kotrbatá (Mexbauerová),
r. Šimon Dominik, 2024.Našel jsem výtisky novin z roku 1968, pár čísel, která jsme schovali na půdě po srpnové okupaci. Aby se nezapomnělo. Ve všech denících – byla to jejich pražská vydání, ta regionální snad přinášela místní nabídku – jsem si připomenul rubriku Dnes večer v divadlech. Starší divadlamilovní čtenáři si vybaví, že se tam mohli dozvědět, co které divadlo ten večer (či odpoledne) ze svého repertoáru nabízí. Byla to dobrá služba, se kterou deníky přestaly na začátku devadesátých let. Vzpomínám na dobové „tržní“ debaty s redakcemi: „To není servis čtenářům, to je reklama, tak pokud chcete, aby se vědělo, co hrajete, zaplaťte si ji.“ Dlužno dodat, že většina divadel na to nepřistoupila, a přesto nezkrachovala, na rozdíl od velké řady tehdejších novinových titulů.
Scény, které na konci šedesátek v Praze hrály, se vešly do jednoho úhledného odstavce. To byla tehdejší nabídka divadelních zážitků a zábavy. Kolem dvacítky divadelních podniků, jen v některých periodicích se vedle těch státem či městem zřizovaných objevovala nabídka tehdy působících, vznikajících a zase zanikajících malých divadel. Doba, kterou mi zažloutlé noviny připomenuly, byla časem mého pubertálního diváckého obžerství, chodil jsem do divadla i několikrát týdně. Do téměř všech divadel jsem se ale dostal jaksi „na poslední chvíli“, často, pravda, na stání, bylo v nich plno, neboť divácká poptávka v té době kulturního a společenského probuzení byla značná, ale místečko pro studenta se zpravidla našlo.
V Praze a jejím „spádovém okolí“ tehdy nežilo sice tolik lidí jako dnes, ale zase nás nebylo o tolik méně. Museli jsme se spokojit s nabídkou té cca dvacítky scén. V Praze byl tehdy jediný obchodní dům – Bílá labuť, do konce osmdesátých let jsme si vystačili se třemi, přibyla Kotva a Máj. A dnes?
Nejnovějším titulem nastudovaným pro velké jeviště
je Shakespearova komedie Večer tříkrálový.
Na snímku Elizabeth McIntosh (Viola), Dominick Benedikt (Sebastian)
a Marek Holý (Vévoda Orsino), r. Juraj Deák.Dnes by se ta novinová rubrika s večerním repertoárem divadel v Praze obtížně vešla na jednu stránku. Nabídka divadel, studií a bavišť ve městě se vlastně nedá pořádně spočítat, na portálu i-divadlo najdete po téměř osmdesátce divadelních scén ještě dobrou padesátku dalších… Jsou tam ty, které provozují pravidelně, ale i jen příležitostně, ty, které mají vlastní divadelní dům, či alespoň prostor, ale také ty, které působí na různých místech… Je to podobně jako s těmi obchodními domy. Nabídka se zvýšila násobně, a i když kapacity hledišť v divadlech se zmenšily a až na výjimky zmizela „místa na stání“, nabízí se každý večer ve městě divákům ohromující počet sedadel. Z tohoto hlediska je Praha divadelní metropolí s nejlepším kvantitativním poměrem nabídky a poptávky.
Vděčíme za to prvenství zejména divákům, kteří na nejrůznější typy scénických produkcí chodí, jakkoli už o nich deníky neinformují (a už jen výjimečně tyto produkce recenzují). Ostatně je zřejmé, že tištěné noviny zanikají a informace jsou k mání v digitálním prostoru. V něm je také dosažitelná neuvěřitelná spousta zábavy, filmů, seriálů… A přesto diváci chodí za živým divadelním zážitkem v hojném počtu.
Budeme rádi, když ty, kteří našli zalíbení v činohře, již nabízíme v Divadle na Vinohradech, zaujme naše nabídka v poslední sezoně před rekonstrukcí budovy. Vynasnažíme se, aby mohli po letech vzpomínat na vybydlené, ale útulné divadlo, které po opravě bude určitě nabízet vyšší divácký standard, ale nutně ztratí patinu.
Ty zažloutlé, patinou času zkřehlé novinové papíry jsem nevyhodil do sběru, uložil jsem je do nové krabice. Ještě se „můžou hodit“. Vzpomínat je dobré, je-li na co. Ne kvůli nostalgii (i když trochu jistě také), ale proto, aby člověk ocenil to, co dnes je.