LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

SRPEN

ZÁŘÍ

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​TŘI OTÁZKY… a dvě navíc pro Jiřího Hurába,
správce budovy DnV

​Zuzana Paulusová

​Jiří Huráb, správce vinohradské divadelní budovyPatříte mezi služebně nejstarší zaměstnance divadla. Odkdy v DnV pracujete?

Nastoupil jsem 2. ledna 1979 na inzerát uveřejněný ve Večerní Praze. Divadlo tehdy hledalo stavební dozor na rekonstrukci střechy, fasády a pláště budovy. Bylo to moje první setkání s divadlem, předtím jsem pracoval na odboru výstavby v Praze 1. Jako první jsem měl na starosti rekonstrukci střechy, při které ale došlo k havárii – klempířům upadly ze střechy nůžky na plech a zabodly se na jevišti, kde právě probíhala zkouška. Vedení divadla poté rozhodlo, že se během zkoušek nebude pracovat na střeše, kvůli provazišti totiž nebylo možné použít ochranné sítě. To byla jedna z mnoha situací, které bylo třeba postupně řešit. Až do roku 1989 jsem v divadle pracoval jako investiční a stavební technik, od roku 1989 až do současnosti působím na pozici správce budovy.

Co všechno má správce divadelní budovy v popisu práce?

Musí zajistit, aby budova fungovala po všech stránkách: aby se v ní svítilo, topilo, větralo, aby byla uklizená, aby někdo hlídal parkoviště, a také zajišťuje veškeré potřebné opravy – např. elektroinstalace nebo prasklého potrubí.

Jaké největší a nejsložitější projekty jste měl na starosti?

Asi nejsložitější akce proběhla v devadesátých letech, kdy se na Vinohradech hrál úspěšný muzikál Bídníci. Za plného provozu probíhala instalace nové kotelny a nových rozvodů. Na jevišti se hrálo a zpívalo a v suterénu asi 25 řemeslníků svařovalo potrubí. Ostatní projekty se pak realizovaly většinou o prázdninách. V devadesátých letech vznikl divadelní klub, jak ho známe dnes. Přestavěli jsme ho z ladírny, což byla nevlídná místnost v suterénu divadla, odkud hráči asi dvacetičlenného vinohradského orchestru chodili se svými nástroji pod jevištěm do orchestřiště. Dvakrát se vyměňovala plynová kotelna, měnila se i všechna sedadla v hledišti a v provazišti se dřevěné pochozí lávky dávaly do kovových konstrukcí. Na svářeče přitom dohlíželi hasiči, pracovalo se ve výšce, bylo to poměrně nákladné a nebezpečné a museli jsme vše stihnout do konce prázdnin. Připomenu ještě přestavbu Studiové scény, což ale nebylo tak složité – malá scéna vznikla z původní zkušebny a archivu. V devadesátých letech se také v celém divadle dělala klimatizace. Celých 32 let jsem prázdniny trávil v divadle, protože se každý rok něco opravovalo nebo vyměňovalo, dovolenou jsem mohl mít až v září.

Proměnila se vaše práce nějak výrazně během těch tří desetiletí?

Práce je v podstatě stejná, ale změnily se prostředky a nástroje – místo psacího stroje mám počítač a s jinými nástroji a přístroji pracují i ostatní. Stejně jako před 30 lety se ale všechny činnosti nedají naplánovat předem a je třeba rychle reagovat na vzniklé situace, jako je ucpaná kanalizace, vypadlé jističe atd.

V DnV pracujete dlouho, co máte na této práci, a vůbec na divadle rád?

Vinohradské divadlo mi přirostlo srdci od chvíle, kdy jsem do něj nastoupil. Tehdy jsem si řekl, že už jinam do zaměstnání jít nechci. Byla tady dobrá parta lidí, časové nároky na práci byly rozumné, líbilo se mi prostředí divadla. Vytvořil jsem si k němu silný vztah, který trvá stále.

Pan Jiří oslavil v září své neuvěřitelné kulaté narozeniny, na které ovšem vůbec nevypadá. Přejeme mu hodně zdraví a energie do dalších projektů…