LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

SRPEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVOR

​Herec není nikdy hotov, i když to dělá čtyřiašedesát let

​Jan Vedral

V září jsme v divadle oslavili významné jubileum vynikající herečky Carmen Mayerové. Divadelnický „nos“ nám dovoluje rozeznat, kdy jsou po­tlesk a gratulace formálně zdvořilé, a kdy jsou spontánní a jdou od srdce. To se stalo po představení Danny Smiřický, kapela zahrála Happy Birthday a aplaus nebral konce.

Carmen Mayerová spolupracuje s Vinohradským divadlem od roku 2012, vytvořila na našem jevišti řadu krásných hereckých postav. Čeští milovníci divadla však její práci, se kterou, jak říká, „nikdy není hotova“, znají už několik desítek let. Hereččiny vzpomínky a diagnosticky přesně formulované zkušenosti by vydaly na tlusté memoáry, zatím se však spokojme s tímto krátkým, ale od srdce jdoucím novinovým gratulačním rozhovorem.

​Carmen jako Deirdre O’Malleyová, s Janem Šťastným (Perry Lascoe),
v komedii Noëla Cowarda To byla moje písnička!, r. Petr Kracik, 2012Na světě jste, u tak významného jubilea to snad není indiskrece, osmdesát let. Kolikrát za ta desetiletí se svět změnil tak, že jste se musela snažit, abyste mu znovu porozuměla?

Svět se změnil mnohokrát, ale ve své podstatě vůbec ne. Jen vše dostalo pokaždé jiný název. A teď k mé osobě. Svět mých rodičů byl láskyplný – múzický – žila jsem mezi obrazy, knihami, hudbou a cítila jsem se šťastná. Někde uvnitř jsem ale cítila podivný strach a obavu mých rodičů (byla to padesátá léta), a když jsem pak i přes vyznamenání nemohla pokračovat ve studiu, nerozuměla jsem tomu. To bylo poprvé. (Časem jsem pochopila.)

U divadla jste jako herečka činná více než šedesát let. Po sedmi letech v Hradci Králové jste roku 1967 nastoupila do Městských divadel pražských, od roku 1991 jste hrála na řadě scén, od roku 2012 jste stálým hostujícím členem Divadla na Vinohradech. Jaké byly ideály a představy, s nimiž jste k divadlu šla?

Odvážila jsem se ve svých šestnácti letech doslova „utéct k divadlu“. Dostala jsem se do Krajského oblastního divadla v Hradci Králové pod vedením ředitele Milana Páska. Byl to soubor na vysoké úrovni. Tenkrát byla hustá síť oblastních divadel, která měla velmi slušnou úroveň. Herci vyhledávali angažmá vždy kolem silné osobnosti. A Pásek měl v šedesátých letech „svou éru“. A já měla to štěstí být v tomto souboru, aniž bych o tom v šestnácti letech něco věděla. Já šla k divadlu s velkým entuziasmem a ideálem, že „spasím svět“. Chápu, že z dnešního hlediska je to velmi úsměvné, ale je to tak.

Nikdy nepřestanu být vděčná, že mě nenechali „zplanět“. Zároveň s praxí se mi dostalo vzdělání. Dramaturgyně Jarmila Drobná mi věnovala mnoho času, dávala mi materiál ke studiu, diskutovala se mnou o filozofii, historii divadla. Vynikající herečka Jarmila Cmíralová Švejdová (maminka naší inspicientky Nany Brožkové) mě vzala pod svá ochranná křídla a stala se mou divadelní mámou. Naučila mě řemeslu. Postupně jsem dostávala jednu roli za druhou a bylo se od koho učit.

A potom zkušenost s normalizací, která zastavila slibnou „šedesátkovou“ renesanci české kultury a divadla?

Mé angažmá v MDP, v takzvaném Ornestinu, bylo pro vývoj mé osobnosti velmi přínosné. Celé to nádherné jaro roku 1968! Jednak jsem prožívala okouzlení ve svém vztahu s Petrem a zároveň vnímala tu společenskou atmosféru, která byla cítit na každém rohu, a v divadle obzvlášť. Přesto mi v duši hlodal červík pochybnosti: „Vždyť jsou to všechno komunisté!“ A celou tragédii jsem pochopila až po smrti Jana Palacha, a hlavně po té katastrofální reakci naší tehdejší vlády. Byla jsem nucena pochopit něco víc, byl to zásah do hloubi duše. Nutno ale říci, že když jsem pak jako jediná z té naší mladé generace odešla z ustavující schůze SSM (pro tzv. záchranu Oty Ornesta), nikdo se mi nemstil. Nemohla jsem se zúčastnit něčeho, čemu jsem nevěřila.

A nakonec ta skutečnost popřevratová? Kolikrát se divadelní svět změnil tak, že jste se musela snažit mu znovu porozumět?

Listopad 1989 – něco neuvěřitelně fantastického. Nikdy jsem o něčem takovém ani nesnila. Kardinální změna: narodila jsem se do jiného světa a to bylo dané. Ale během těch našich hereckých setkání s publikem ve mně opět hlodal červík. Přes všechnu euforii: „Kde jsou všichni ti demokraté, humanisté, čestní a spravedliví, když tu doteď nebyli?“

Jsem věřící – návštěva papeže Jana Pavla II. – zázrak! Havel mluví na půdě OSN – zázrak! V divadle chaos – sliboval se návrat Ornesta, to se neuskutečnilo, hrály se hry, kterým jsem nerozuměla, a po jevišti běhaly nahaté herečky. Měla jsem osobní rodinné starosti, které bylo nutné řešit, a odešla jsem. A snažila se porozumět.

​Carmen jako Burdychová, se Zdeňkem Palusgou (Vohnout),
Josef Škvorecký – Jan Vedral: Danny Smiřický, r. Radovan Lipus, 2023Více než padesát let je vaším životním partnerem Petr Kostka. Svými „scénami z manželského života“ často bavíte vinohradské zákulisí a působíte jako šťastný pár, který to spolu stále ještě baví. Kolikrát za ta desetiletí se Petr Kostka změnil, pokud vůbec, tak, že jste se musela snažit, abyste mu porozuměla?

Petr se nemění, přestože jsem s ním často nesouhlasila a nesouhlasím, ale troufám si říci, že mu rozumím.

Sama jste matkou herečky (Terezy Kostkové) a na Vinohradech ve vícegeneračním souboru hrajete s mnoha mladými herci, které to všechno na světě a u divadla a s partnerem čeká. Jací podle vás jsou a co byste jim poradila?

Vždy mi bylo ctí ve Vinohradském divadle hrát. Jsem daleka toho někomu radit. Ale herecké mládí je talentované a vždy inspirativní. Neměli by ale zapomínat zdokonalovat své řemeslo. Mám na mysli jevištní řeč, techniku pohybu, samozřejmě ruku v ruce s obsahem (myšlenkou a srdcem) a nezbytností zároveň zůstat autentický. Protože obsáhnout tak nádherný, velký prostor, jakým Divadlo na Vinohradech je, je velmi náročné. Vyžaduje to řeholi a píli. Herec není nikdy hotov, i když to dělá 64 let. Celý život se o to snažím i já. A svým milým mladým kolegům i všem ostatním přeji hodně lásky a trpělivosti.