2025
2026
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2025 / 2026 / IV - PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Jiří Janků
Vladimír Dlouhý (10. 6. 1958 – 20. 6. 2010) patřil bezesporu k nejvýraznějším osobnostem českého herectví své generace. Na filmovém plátně se objevil už jako dvanáctiletý chlapec v Kachyňově adaptaci Marshallova románu Už zase skáču přes kaluže a díky svému přirozenému, nepřepjatému projevu rychle získal pověst velkého hereckého talentu. Proto nebylo žádným překvapením, že byl přijat ke studiu herectví na Pražské konzervatoři.
Vladimír Dlouhý (Arbenin) a Simona Postlerová (Nina),
M. J. Lermontov: Maškaráda, r. Vladimír Strnisko, 1997Již během studií začal vystupovat v Divadle Na zábradlí, kam také v roce 1980 nastoupil do svého prvního angažmá. Byla to pro něj výborná herecká zkušenost, setkal se zde se skvělými režiséry, jakými byli Jan Grossman či Evald Schorm, a také s úžasnou generací hereckých kolegů (J. Bartoška, K. Heřmánek, L. Mrkvička, P. Zedníček, O. Vlach či J. Preissová). Postupně se zde z menších rolí vypracoval k těm hlavním, například v legendárním Camusově Caligulovi. Počátkem devadesátých let angažmá na Zábradlí opustil a hostoval mimo jiné v Divadle Bez zábradlí, v Městských divadlech pražských a dalších, roku 1997 se stal členem činohry Divadla na Vinohradech – scény, se kterou zůstává jeho divadelní odkaz nejsilněji spojen.
Do našeho souboru nastoupil Vladimír Dlouhý již jako vyzrálá herecká osobnost. Divadlo na Vinohradech v něm získalo herce, který uměl zazářit téměř v každé roli, a to bez ohledu na žánr. Byl to mistr úsporného dialogu, jeho projev byl spíše civilnější a vždy velmi přesný. Své charisma dokázal uplatnit jak v tragédiích, náročných na autenticitu projevu, tak v komediích, které pro změnu vyžadují přesnou míru stylizace, cit pro rytmus a správné načasování replik. Šlo zkrátka o posilu, kterou nám mohla závidět všechna česká divadla.
Vinohradské angažmá otevřel rolí Arbenina v Lermontovově Maškarádě v režii Vladimíra Strniska. Šlo o velký, veršem psaný part, který prověřil Dlouhého rytmickou ukázněnost i schopnost přenášet vázanost slov do přirozené jevištní akce. Zdeněk Hořínek o něm v Divadelních novinách napsal: „Tragičnost Arbeninova údělu nespočívá v poznání a trestu, ale ve zmaření všech životních šancí, v konečné životní deziluzi. Vladimír Dlouhý budoval pro takové vyznění svou mrazivou skepsí od počátku přesvědčivé předpoklady.“
Následovala Hubačova Hostina u Petronia v režii Petra Novotného, v níž Dlouhý ztvárnil roli Nerona, postavu balancující mezi hravou tyranií a dětsky rozmarnou krutostí, která mu umožnila spojit vnější efektnost s přesnou kresbou mocenských mechanismů. Radmila Hrdinová tehdy v Právu uvedla: „Vladimír Dlouhý převtělil svou hereckou exhibici zrůdného Caliguly z někdejší inscenace Divadla Na zábradlí do nynějšího vinohradského Nerona.“
Vladimír jako Algernon Moncrief, s Janem Šťastným (John Worthing),
Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, r. Jiří Menzel, 1998Brzy nato prokázal Vladimír Dlouhý své kvality i ve zcela jiném žánru. Ztvárnil roli Algernona Moncrieffa v klasické konverzační komedii Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa v režii Jiřího Menzela. Diváci zde oceňovali jeho „anglickou“ lehkost: pružný krok, čistou výslovnost, přesné dávkování jízlivosti v přátelském tónu. V Týdeníku Rozhlas napsal Bronislav Pražan: „Vladimír Dlouhý a Jan Šťastný v hlavních rolích dokonale pointují každou repliku a nápodobou prvorepublikánských filmových seladonů vlastně vytvářejí jakýsi nepřímý metaironický komentář k předváděnému hereckému i životnímu stylu.“
Následovaly další role jako Tulák ve hře Karla Čapka Ze života hmyzu, Atahualpa v Shafferově Královském honu na slunce, Aureliano Buendía ve Schwajdově adaptaci slavného Márquezova románu Sto roků samoty, Bedřich v Havlově Vernisáži či Jago v Shakespearově Othellovi. Ve všech těchto úlohách byl přesný, nezaměnitelný a svůj. Občas se stalo i to, že některá z inscenací, ve kterých vystupoval, nebyla kritiky příliš vřele přijata, nicméně herectví Vladimíra Dlouhého bylo i v takových opusech téměř bez výjimky vyzdvihováno a chváleno.
Ve výčtu určitě nesmíme zapomenout ještě na malou roli Pandulfa v Dürrenmattově Králi Janovi, o které Divadelní noviny napsaly: „Diváckou lahůdkou je kajícná audience Jana (Viktor Preiss) u papežského legáta Pandulfa, skuhrajícího o svém mučednictví s noční čepičkou na hlavě ve studené posteli nepohodlné Anglie (skvělý Vladimír Dlouhý)“, a také na Krále Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi. Poslední vinohradskou úlohou Vladimíra Dlouhého byla menší role poradce Marka Spencera v inscenaci Jistě, pane ministře.
Vladimír Dlouhý nakonec v našem divadle vytvořil 13 rolí, ve kterých jednoznačně prokázal kvalitu svého talentu. Dokázal zazářit v celé škále poloh – zvládal postavy veršového dramatu, historické a politické charaktery i černohumorné a konverzační role komediálních titulů. Vyhýbal se hereckým manýrám a vždy hledal uvěřitelné jednání s důrazem na jasnou výpověď a kolegiální partnerství. Všichni můžeme pouze litovat jeho předčasného odchodu do hereckého nebe, v srdcích všech kolegů a vinohradských diváků však navždy zůstane zapsán jako skvělý umělec.
Vladimír Dlouhý – herec autentického projevu