LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​ROZHOVORHlavně abychom z toho měli radost

​Vladimír Čepek

František Beleš vystudoval konzervatoř a poté činoherní herectví na DAMU, od roku 2024 je členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. V současné době ho můžete vidět ve čtyřech inscenacích – Pygmalion, Večer tříkrálový, Poprask na laguně a Velký Gatsby.

​František jako Pan Tobiáš Brock,
Wiliam Shakespeare: Večer tříkrálový, r. Juraj Deák, 2024Jaká byla tvoje cesta k divadlu? Kdy jsi poprvé zatoužil stát se hercem?

Já jsem v podstatě nikdy moc hercem být nechtěl, protože jsem byl hrozný stydlín. Dostal jsem se k tomu docela omylem. Chtěl jsem studovat primárně zpěv, takže jsem se po základní škole hlásil na konzervatoř, kam jsem vlastně chtěl jít jenom kvůli zpěvu, a zjistil jsem, že tam je možné studovat ještě tanec a herectví. Říkám si – tanec je v pohodě, protože jsem chodil na společenské tance, a herectví, to si dostuduju tak, že půjdu v devítce na rok na dramaťák. Přitom v osmé třídě jsem nedokázal požádat ani o mlíko v obchodě. Takže to bylo docela překvápko. No, a nějakým zázrakem jsem se do školy dostal. A pak ve druháku na konzervatoři jsem dostal velkou příležitost při natáčení filmu, kde jsem se setkal se skvělým režisérem Markem Škopem, a tak nějak postupně začalo herectví přebírat prioritu.

Pocházíš ze Slovenska, ale na jevišti to vůbec není poznat. Je pro tebe těžké přepínat ze slovenštiny do češtiny?

Bylo to těžké, ale postupně jsem se vytrénoval. Chtělo to nějaký čas. Zpočátku, když jsem přišel na DAMU a učil jsem se, jsem se všemi mluvil jenom česky, aby se mi čeština zaryla co nejvíc. A pak jsem jednou šel se spolužákem městem a potkal jsem svoji ségru, která tady žije a kterou mám zase zafixovanou slovensky, a tam jsem absolutně selhal, protože jsem zůstal jenom zírat a nebyl schopen slova. Jeden česky, jeden slovensky a nedokázal jsem je představit. Takže jsem byl zticha, naštěstí za mě přebrala iniciativu ségra a představila se sama. Ale teď už mi to takový problém nedělá.

Chtěl bych to dotáhnout do stavu, kdy přepínání už pro mě bude úplně automatické. A samozřejmě vždycky si vybírá daň to, který jazyk momentálně intenzivně praktikuji, takže když jsem byl déle na Slovensku, tak jsem zase používal nějaké slovakismy v češtině a naopak.

Vystudoval jsi činoherní herectví na DAMU a hned po absolutoriu jsi nastoupil do Divadla na Vinohradech. Proč ses rozhodl pro angažmá? A rovnou v největším pražském činoherním domě?

Líbí se mi ta týmovost, kolektivnost. Hrozně mě lákalo nastoupit do nějakého celku s lidmi, se kterými se budu moct opakovaně setkávat a budovat nějaký vztah, nejenom jednorázově v rámci nějakého projektu, ale spíš dlouhodobě v rámci fungování toho divadla.

Hlavně to pro mě bylo trošku překvapení, moc jsem nevěděl, co se mnou bude. Řešil jsem, jestli by bylo vůbec možné vrátit se na Slovensko, jestli bych vůbec chtěl. Zároveň jsem se zamiloval do Prahy, a představa, že tady zůstanu, mě samozřejmě lákala. Také jsem postupně víc a víc poznával, že tady skvěle fungují i některá oblastní divadla, která dokážou mít silnou vlastní poetiku, což jsem předtím úplně neznal. Ale když přišla tahle nabídka… co mám říct? Prostě Vinohradské divadlo. Obrovský barák, neskutečná historie, neskutečný respekt. Nejdřív měl jsem z toho samozřejmě trošku nahnáno, ale byla to zkrátka velká výzva.

Je to pro tebe velký skok – z DISKu na Vinohrady?

Ano. Ale mě strašně baví, jak se to všechno posouvá. Když jsem přišel na DAMU a viděl jsem DISK, říkal jsem si, tohle nikdy neuhraju. A pak jsem ještě před DISKem na Vinohradech zkoušel v inscenaci Fuente Ovejuna, naštěstí byly všechny mé výstupy na forbíně, takže jsem to měl trošku ulehčené. Ale je to samozřejmě zase něco úplně jiného. A je to na herecké práci krásné, jak je v různých prostorech nutné měnit výraz, jak komunikujete přímo s tím prostorem a musíte měnit výrazové prostředky, a je to vždycky velký zážitek. A baví mě to střídat.

Máš zatím za sebou na Vinohradech jen pár rolí, přesto, co pro tebe byla největší výzva?

Určitě zatím Pan Tobiáš Brock ve Večeru tříkrálovém, protože to byl asi zatím největší prostor, jaký jsme dostali. Zároveň jsem měl před Shakespearem velký respekt. Naštěstí hra není ve verši, takže to byla úleva. Ale byl to najednou hrozně velký pocit zodpovědnosti. Na DAMU je hezké, že je to vlastně taková laboratoř – pojďme se snažit, něco zkusíme, uvidíme, jak to dopadne. Ale tady si člověk najednou říká, že by měl myslet i na výsledek. Ale bylo to skvělé. A skvělé pro mě bylo i to, že jsem v té inscenaci měl i Erička Zabruckého, se kterým jsme na Vinohrady společně nastoupili z DAMU, takže to byla radost se najednou potkat na tom velkém jevišti. A jsem na to hrdý a jsem rád za ten proces.

​… jako Tita Nane, rybář, s Andreou Černou (Paní Pasqua)
a Janou Kotrbatou (Lucietta),
Carlo Goldoni: Poprask na laguně, r. Juraj Deák, 2024Jaký typ divadla je ti blízký?

Každý, který mě baví.

Kdo tě zatím na tvé divadelní cestě nejvíc ovlivnil?

Je jich strašně moc. Ale v rámci herecké cesty určitě hrozně moc vděčím právě Marku Škopovi, který mi dal příležitost ve filmu Budiž světlo. To, jak ke mně přistupovali všichni ostatní herci, kteří tam hráli, Milan Ondrík, Zuzka Konečná a další, byla velká škola. Ačkoli já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím, oni ke mně přistupovali absolutně profesionálně. A myslím si, že to mi dalo hodně pevný základ, na kterém stavím.

Kde se vidíš za deset let? Máš nějaké sny a mety?

Asi se neodvážím koukat až tak daleko do budoucnosti. Mně se líbí prostě být teď a tady. Tak jenom doufám, že budu mít i nadále příležitost dělat věci, které mi dávají smysl a nějak mě naplňují, a dělat je s lidmi, kteří je dělat chtějí, jsou pro divadlo zapálení, abychom z toho hlavně měli radost. To je asi to nejdůležitější.