LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIInscenace, která přišla pozdě

​Jan Vedral

Po volbě Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 pominul důvod, aby divadla dál pokračovala v pořádání stávkových večerů. I DnV se vrátilo k běžnému provozu a rutinám. Samozřejmě za podmínek, které se změnily. Nikdo v celé společnosti nebyl v té chvíli schopen dohlédnout, jak zásadně a kolika aspektů veřejného a často i soukromého života se změna dotkne, a především to, že jsme si ji sice „vystávkovali“ a „vyzvonili klíči“, ale teď teprve ji budeme muset tvrdě odpracovat.

​Ota Sklenčka (Páter Jan Křižulka)
a Jiří Plachý (Vojtěch Had, hraběnčin zpovědník)
 inscenaci Tovaryšstvo Ježíšovo, r. František Laurin, 1990Od začátku ledna 1990 Vinohradské divadlo začalo hrát svůj naplánovaný repertoár a obnovilo zkoušky nových inscenací. Ukázalo se, že pravdu měl zkušenější starší kolega, když skepticky prohlásil: „Revoluce je jako školní přestávka mezi dvěma vyučovacími hodinami. To se běhá a pokřikuje po chodbách, ale když zazvoní, je čas vrátit se zpět do lavic.“ Zazvonilo, ale do lavic každodennosti se nikomu příliš nechtělo. Bylo stále patrnější, že se v „nové hodině začínáme učit“ podle osnov, které teprve musíme vypracovat. Při prvních lednových reprízách, ač v předprodeji a díky náboru vyprodaných, jsme po dlouhé době viděli v hledišti prořídlé publikum.

Zkoušet se začala dramatizace románu Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo. Dva roky jsme ji připravovali jako další důležitou součást „českého programu“ naší dramaturgie. František Laurin byl Šotolův blízký přítel a režisér většiny českých premiér jeho her. Ve vinohradské ředitelské funkci poprvé usedl za režijní stolek, aby se s početným obsazením, jen obtížně se soustředícím na práci, pokusil realizovat inscenaci vycházející ze zásadního autorova románu. Tovaryšstvo Ježíšovo se po svém prvním vydání v roce 1969 ocitlo na indexu. (Jeho druhé vydání bylo na začátku sedmdesátých let připraveno do tisku, ale sazba byla po zákazu rozmetána.)

Jiří Šotola (1924–1989), významný český básník, prozaik a dramatik, měl k Vinohradskému divadlu blízko. Nejen proto, že zde režisér F. Štěpánek roku 1965 nastudoval jeho debutantskou hru Antiorfeus. Ale především jako žák poválečného ředitele Jiřího Frejky, kterému zde asistoval. Sám Šotola se potom jako režisér a herec oblastních scén divadlu věnoval, ale od poloviny padesátých let už působil jako literát spjatý zejména s časopisem Květen, vycházejícím od roku 1955 a roku 1959 zakázaným.

Ve druhé polovině šedesátých let, když působil jako tajemník Československého svazu spisovatelů, koncipoval a psal svůj románový debut Tovaryšstvo Ježíšovo. Laurin vzpomínal, že mu Šotola ukazoval objemné fascikly studijních materiálů o působení jezuitského řádu v druhé polovině 17. století v násilně rekatolizovaných Čechách. Šotolu zejména zajímaly osudy historických osobností žijících v okolí Luže u Košumberka, kde stojí poutní chrám Marie Pomocné na Chlumku. O jeho zbudování se zasloužila hraběnka Marie Maximiliana, vdova po Jindřichu Slavatovi, jímž vymřel jeho rod. Svůj majetek věnovala jezuitské rezidenci, jejímž představeným byl páter Vojtěch Had. A tyto dvě osobnosti se staly hlavními postavami románu a v podání Daniely Kolářové a Jiřího Plachého také inscenace.

Román byl (právem) čten jako historická alegorie fungování řádu, který často v rozporu s potřebami lidí prosazuje (a ideologicky zdůvodňuje) cizí mocenské cíle, jejichž zdroj a smysl přesahuje pochopení a životní zkušenost těch, kteří je mají uskutečňovat. Základním principem fungování takového řádu je poslušnost všech jeho členů. Protože tito muži byli zpravidla vzdělaní a talentovaní, byla jejich subalterní kázeň často nahlodávána pochybnostmi. Šotola zde nepokrytě na vnitřních rozporech pátera Hada a dalších jezuitů reflektoval zkušenost intelektuálů, kteří v mládí podlehli budovatelskému kýči komunistické ideologie a v šedesátých letech kriticky nahlédli jeho společenské důsledky.

Do literárního provozu ve znormalizovaném českém veřejném prostoru se Šotola omezeně vrací až v druhé polovině sedmdesátých let jako prozaik (hodně čtené a oblíbené jsou jeho historické romány Kuře na rožni a Svatý na mostě) a dramatik. Jeho hry uvádí na scénu jako režisér v Realistickém a v Národním divadle zpravidla František Laurin.

Nemoc zabránila Šotolovi v tom, aby hru z románové látky napsal sám, o dramatizaci požádal Jaroslava Vostrého. Na přípravu textu i inscenace dohlížel, navštěvovali jsme ho v nemocnici. Začátku zkoušek, plánovaného ještě před listopadovými událostmi, se však už nedožil. Zemřel v květnu 1989.

Inscenace přišla, žel, pozdě nejen pro Šotolu, ale také pro divadlo i pro dílo samo. V chaosu a probuzeném mediálním ruchu roku 1990 zapadla, přestože v ní vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších postav kněze Jana Křižulky Ota Sklenčka, který se na konci své kariéry do Divadla na Vinohradech vrátil. Zdálo se, že etická témata, která román i jeho inscenace nesly, ve společnosti odreagovala katarze spojená s prožitkem listopadu 1989.

Takový osud nepostihl jen Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo, ale řadu inscenací, které bylo po pádu totality možné konečně uvádět. Ono „příliš pozdě“, s nímž byla nastudování těchto děl tehdy odbyta, se ovšem s odstupem času spíše jeví jako „příliš brzy“. Na divadle se už asi s Tovaryšstvem nesetkáme, ale přečíst si ten skvělý román stojí za to i dnes, v souvislostech dnešní doby. Nedávno byl znovu vydán v České knižnici.