LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

​AKTUÁLNĚCelou sezonu 2024/2025 ještě zůstáváme v naší budově na Vinohradech

​Jan Vedral

V několika posledních letech jsme novou sezonu v tomto měsíčníku opakovaně otevírali rozhovorem s ředitelem DnV Tomášem Töpferem. A mluvili jsme s ním zejména o stavu příprav rekonstrukce budovy Divadla na Vinohradech.

​​I v této sezoně pro vás budeme hrát v naší budově na náměstí Míru.

Stále platí vše, co bylo v těchto rozhovorech řečeno o důvodech, proč je třeba budovu a její technologie zásadně opravit, co, jak a proč se podle již do detailů vypracovaných a schválených projektů změní a co to přinese divadelním tvůrcům a divákům. Všechno, co mohl sám ředitel a pracovníci divadla ovlivnit, odpracovat a předat majiteli divadla, jímž je hlavní město Praha, bylo již v minulém roce učiněno. Letos na jaře se zastupitelé města k připravenému projektu svým usnesením přihlásili a předali řízení celé akce do zodpovědnosti pražského magistrátu. Ten jakožto investor musí vypsat výběrové řízení na dodavatele stavby, vysoutěžit ho, uzavřít s ním smlouvu, na jejímž základě bude možné stanovit, kdy má divadlo předat budovu stavbě a přesunout se do náhradního provozu.

I s hledáním a přípravou tohoto prostoru nám musí Praha jako zřizovatel divadla pomoci.

Optimistický závazek otců města zněl, že Praha jako investor vypíše výběrové řízení na dodavatele stavby do konce dubna. Všichni jsme byli přesvědčeni, že jde o letošní rok. Věříme tomu i nadále a počítáme zpoždění. A to nikoli ze zlomyslnosti, koneckonců je důležitější, aby úřad rozhodl bezchybně, když už rozhoduje pomalu, ale proto, že se v tom neustálém oddalování a zdržování opravdu špatně plánuje. Nejde jen o odpovědnost za vybydlenou budovu, zařízenou pro divadelní provoz druhé třetiny minulého století, a ne pro první třetinu století jedenadvacátého, jde o odpovědnost za jedinečné talenty našeho souboru a za vzácné specialisty v technických, výrobních a administrativních složkách divadla, ale také o odpovědnost za diváky, kteří v nemalém počtu vyhledávají divadelní druh, který na Vinohradech pěstujeme, totiž interpretační velkou činohru.

Protože nechceme, aby ředitel zněl jako zaseknutá gramofonová deska, zjednodušili jsme celé aktuální poselství do mantry, kterou už několik měsíců opakujeme: Celou sezonu 2024/2025 ještě zůstáváme v naší budově na Vinohradech.

Ve foyer na prvním balkoně divadla stojí – většina už drahně let – busty některých významných osobností Vinohradského divadla. Tento „panteon“ se desítky let neměnil, ačkoli by věru stál za doplnění. (Ostatně o tom, jak se stát zdejší bustou, hrajeme na Studiové scéně komedii Pronásledování a umučení dr. Šaldy.) Když píšu tento text, ještě o prázdninách, kdy se v divadle nehraje ani nezkouší, jako bych slyšel z prvního balkonu smích. „To vám to, potomci, trvá!“ posmívá se tehdejší starosta města Královské Vinohrady Alois Bureš, který se zasloužil o zbudování divadla a jeho provozní zajištění v prvních sezonách. „Vy už tu rekonstrukci připravujete déle, než byla doba od prvního nápadu na postavení divadla k jeho slavnostnímu otevření“ – to si přisazuje F. A. Šubert, první vinohradský ředitel (a muž, který otevíral i budovu Národního divadla). A režisér a spisovatel Jaroslav Kvapil, jeden z mužů října 1918, si povzdechne: „Inu, chtěli jsme svou republiku, abychom se zbavili toho urputného c. k. rakousko-uherského úřadování z Vídně. Spousta věcí se vám podařila, ale věru nelze říci, že byste se naučili uskutečňovat své záměry rychle.“ I Jiří Frejka, ředitel, který divadlo oživil a rozhýbal po druhé světové válce (a to se po bombardování Vinohrad musely z budovy vynést dvě nevybuchlé pumy), by jistě měl co říci, ale on mlčí. Když mu Městská divadla pražská, jejichž hlavní scénou Vinohrady byly, po roce 1948 rozebírali soudruzi pod rukama a budovu předali po sovětském vzoru Československé lidové armádě, mlčíval prý v ředitelně celé hodiny. Vzpomínal na to spisovatel Jiří Šotola, který u Frejky studoval režii: „Pozval si mě do ředitelny a mlčel dvě hodiny. Pak mi poděkoval, že nebyl sám.“

Svou bustu zde nemají další ředitelé. Lampasáčtí politruci, kteří nechali vypracovat plány na rekonstrukci divadla. Ta měla odstranit v duchu mos­kevské architektonické sorely všechny prvky měšťanského divadla. Ani František Pavlíček, který této rekonstrukci zabránil a divadlu vrátil jeho název. Ani Zdeněk Míka, který posílil svou pozici normalizačního ředitele poslední zásadní úpravou budovy v roce 1973. Tehdy zmizela galerie divadla, centrální ulička v přízemí a změnily se technologie a pracoviště zvukařů a osvětlovačů.

Ti všichni, kteří divadlu tak či onak v různých dobách sloužili, se ale shodnou na jediném: všechny nadzemní divadelní budovy v Praze už byly zásadně rekonstruovány a modernizovány – s výjimkou té vinohradské. Tak snad – už brzy – konečně. Ale zatím:

Vítejte ve 118. sezoně Divadla na Vinohradech. A nezapomeňte: Celou sezonu 2024/2025 ještě zůstáváme v naší budově!